Zemní opevnění z 2. poloviny 18. století

 

Petr Havrlant

 

Jakubčovická šance „Pod příletem“ (foto Petr Chroust)

 

V této kapitole se přeneseme dále do historie, do poloviny 18. století. Habsburské monarchii vládla krátce Marie Terezie a měla, jako žena na trůnu, nemalé problémy hájit svou pozici a území monarchie, především proti Prusku. Po třech válkách o dědictví rakouské (1740-1742, 1744-1745, 1756-1763) získal pruský král Friedrich II. (1712 – 1786) větší část Slezska a také Kladsko. Po rozdělení Slezska v roce 1742 se stalo Opavsko pohraničím, v němž stále hrozil vojenský útok ze strany Pruska. Nic na tom nezměnil ani v roce 1763 uzavřený mír. Rakousko - Pruské vztahy se opakovaně vyhrocovaly, jako například v letech 1789 – 1790. Znovu byl ohrožen i zbytek Opavského Slezska, který Rakousku ještě zůstal. Vedení rakouské armády proto rozhodlo vybudovat v pásmu podél hranice soustavu zemních opevnění, tzv. šancí.

 

V okolí Jakubčovic můžeme na císařských povinných otiscích mapy stabilního katastru z roku 1836 napočítat 8 zemních staveb. Jakubčovice tak byly po několik let významnou vojenskou pevností

 

Zemní opevnění byla na Opavsku budována již dříve, ve strategických směrech, v místech možného průniku nepřátel podél dálkových cest a kolem významných sídel. V průběhu prusko-rakouských válek na sklonku 18. století však byla stávající drobná opevnění dále rozšířena a zdokonalena v očekávání vpádu pruských vojsk. Na císařských povinných otiscích mapy stabilního katastru z roku 1836 jsou zachycena zemní opevnění na katastru obce Jakubčovice. Lze zde napočítat 8 pevností tvořících obranu severního a východního okraje vesnice i průběžné silnice. Soustavu opevnění dále tvořily šance v širším okolí Hradce nad Moravicí, u nedalekých Benkovic, na Hanuši, na Kalvárii, pro obranu mohl být využit i areál dnešního zámku v Hradci nad Moravicí.

Pevnosti byly budovány z místní zeminy, kamení a dřeva. Tvarově byly řešeny tak, aby se mohly vzájemně krýt palbou z ručních zbraní. Jejich vojensko technické vybavení není prozatím přesně známo. Jejich podobu přibližuje RNDr. Tomaš Grim, Ph.D. Základem obranné konstrukce byla kombinace hlubokých příkopů a vysokých kamenohlinitých valů. Valy mohly být osazeny zahrocenými dřevěnými palisádami, příkopy pak překlenuty dřevěnými (možná i padacími) můstky. V dřevěných palisádách mohly být vyřezány střílny pro ruční palné zbraně. Plošiny pro postavení děl byly nejspíše chráněny proutěnými pletenými koši vyplněnými kamením a hlínou. Ve vnitřním prostoru mezi valy mohly stát drobné roubené přístřešky, sklady, možná i menší stáje pro koně.

Jedna z jakubčovických šancí "Pod Příletem" se nachází nedaleko rozhledny. Je asi nejzachovalejší a snadno přístupná k prohlídce. Dochovaná pevnůstka má lichoběžníkový, téměř kosočtvercový tvar, mírně protažený v ose východ - západ. Je umístěna ve svahu tak, že západní konec je o výrazný kus níže než východní. Celé těleso je tvořeno kamenným náspem, na jihozápadě, na jihu a severozápadě je dále doplněno o příkop a předsunutý val. Násep je přerušen na jihovýchodní straně zřejmě původním vchodem, čemuž nasvědčuje náznak valu ve tvaru L bránící přímému vstupu do pevnůstky. V severním, východním a jižním cípu byly plošiny pro děla i s náznaky nájezdů pro jejich umístění. Přímo v jižním rohu je val i příkop přerušen širokým, pravděpodobně moderním vstupem.

O významnosti této obranné linie svědčí osobní návštěva rakouského císaře Josefa II. v roce 1789, při níž jej doprovázel známý rakouský vojevůdce Ernst Gideon Laudon (zemřel nedlouho poté v roce 1790). Po zklidnění politických poměrů byly pevnosti opuštěny a dále již nebyly využívány. Pro současnost jsou cenným dokladem technické úrovně vojenství na sklonku 18. století.

 

 

Vojáci rakouské armády z doby sedmileté války (1756 až 1762) v podání členů klubů vojenské historie. Koncem června 1758 generál Laudon zle trápil v okolí Budišova nad Budišovkou zásobovací konvoje Prusů obléhajících Olomouc. Fotografie pochází z rekonstrukce vojenských událostí k 250. výročí bitvy u Guntramovic a Domašova nad Bystřicí (červen 1758 – červen 2008) (foto archiv města Budišov nad Budišovkou)

 

Jaké pocity mohli prožívat vojáci tábořící na šancích ve druhé polovině 18. století si přiblížíme v krátké povídce.

 

Šance

Marek Chovanec

 

Krajinu zahalil oblak prachu, ačkoli bylo bezvětří. Vojáci pracující na obranných postaveních přerušili práce a hleděli do dálky. Někteří si zapálili své hliněné dýmky, ale nepromluvil ani jediný. Zanedlouho byly již na pozadí prachu rozpoznat jednotlivé postavy. To ony vířily prach za sebou. Nestalo se však vůbec nic, to jen rakouské vojsko ustupovalo po prohrané bitvě, kdesi v Horním Slezsku.

I ptáci přestali zpívat, jakoby i oni tušili tragédii předešlé bitvy. Tragédii, která posunula hranice, tragédii lidských osudů, tragédii bolesti a smrti. Ti, co prohrají, nemají důvod oslavovat ani sílu oplakávat své mrtvé. Nakonec nezbyde nic, než prázdno v očích a ve tvářích strašná únava.

-          „Vodu?“ nabídka, která se neodmítá.

-          „Krátká zastávka!“ zavelel jakýsi poručík z koně. Řekl to však jen pro formu. Vojáci si již sami posedali na rozdělané okopy, košatiny i na dřevěné kůly, kterých bylo všude dostatek. Chvatně si ze sudů nabírali vodu a pili.

-          „Jdete od tama?“ zeptal se jakýsi mladý voják, ale nikdo mu neodpověděl. Jen jeden se na něj podíval, prohrábl si rukou knír, až se z něj vznesl nepatrný obláček prachu, který v odpoledním slunci zazářil, a přikývnul.

Za chvíli se již rakouská jednotka vzdalovala a s ní i oblak prachu.

-          „Tak nestůjte a do práce! Teď už jsme na řadě my,“ povzbuzoval ostatní velitel opevňovacích prací. Ani nemusel moc křičet, všichni si uvědomili, že čím kvalitněji opevnění postaví, tím větší mají šanci na přežití.

-          „Hanzi, je pravda, že teď jsme opravdu na řadě my? To už mezi náma a jima, již nikdo není?“

-          „Neslyšels velitele? Však to říkal“ odvětil Hanz a nacpával si dýmku.

-          „Ještě jsem nikdy nebyl v boji“ dožadoval se znovu rozhovoru.

-          „Ale kuš,“ zaláteřil Hanz. „Spálil jsem si prst,“ a dál si podpaloval dýmku. Zhluboka potáhl a vydechl kouř, znova potáhl a pokračoval.

-          „Víš, Jiří, vystřelit na člověka jen tak není žádná legrace,“ několikrát potáhl, než pokračoval. „Střílet umíš, to tě naučili, ale důležité je nebát se. Ale ty se bát nebudeš,“ zasmál se, jakoby právě pronesl nějaký vtip.

-          „Když všude okolo létají kule, to ti ani nepřijde a střílíš taky,“ zmlkl a hleděl na obzor, kde pomalu odcházelo slunce.

-          „Hanzi, a ty už jsi někoho zabil?“ zeptal se po chvíli Jiří. 

-          „No jo,“ pokýval hlavou Hanz. „Zabil, tomu se v boji nevyhneš. Ale nejhorší jsou kanóny. Jak ty spustí, tak to trhá ruce, nohy i hlavy. Ani se nenaděješ a je po tobě“.

-          „Nechte toho chlapi. Vy teda umíte člověka rozveselit,“ přerušil jejich debatu kuchař. „Pojďte raději na polévku“.

-          „Voní krásně“.

-          „Aby ne, však jsou tam jen samé dobré věci,“ zasmál se kuchař a s ním i ostatní. Na chvíli se rozhostilo ticho, jen dřevěné lžíce sem tam kleply o plechový okraj talíře a občas někdo usrkl. Byla to zasloužená chvíle odpočinku po celodenní práci na opevňovacích pracích zvaných šance.

-          „Šance,“ nadhodil Hanz a po večeři si nacpával svou oblíbenou dýmku. Pohodlně se opřel o špalek dřeva a spustil.

-          „Šance. Pěkný název pro náš hrob.“ Držel dýmku za troubel a tím ukázal okolo sebe. „Jen by mě zajímalo pro koho? Pro císařovnu, či pro nás?“

-          „Tady nám bude dobře, máme všeho dost a Prušáci jsou ještě daleko“ přednášel u večerního ohně jakýsi hlas.

-          „Mohli by nás obejít ze strany a pak alou přes celé Slezsko, Moravu až do Vídně“ přidal svou Jiří.

-          „Ba ne, chlapče,“ rozvážně promluvil jakýsi veterán mnoha bitev. „Tohle si za zády nikdo nenechá. Jestli budou chtít do Vídně, tak projdou jedině tudy“.

-          „Je to tak,“ přitakal Hanz, taky zkušený harcovník s velkým nakrouceným knírem, na který byl náležitě pyšný.

-          „Denně nám tady vozí zásoby. Jen toho střelného prachu a kulí co tady máme“.

-          „A kanónů máme taky dost. A pojďte si raději zahrát kostky“ uzavřel debatu veterán.

Pomalu usínal celý tábor. Lucerny ve stanech zhasínaly, jak se jednotliví vojáci ukládali ke spánku. Jen hlídky obcházely tábořiště a napínaly uši do ticha noci. Ale tuto noc nepřítel nepřišel. Nepřišel ani, když šance ve Slezsku byly vybudovány a obsazeny. Nepřítel již vůbec nepřišel. Byl ujednán mír, po kterém jen malá část Slezska zůstala v držení Marie Terezie.

 

logo projektu
Oživlý svět technických památek
(c) 2012 - 2017