Zajímavosti z historie dolování a těžby

na Opavsku a Nízkém Jeseníku

Petr Andrle, Radim Lokoč, Petr Chroust

 

Ve středověku patřilo území našeho státu k hlavním producentům zlata a stříbra v Evropě. V povědomí veřejnosti přetrvává názor, že počátkem druhého tisíciletí byla oblast Jeseníků zarostlá neproniknutelnými pralesy, kde bylo možno ojediněle narazit na osamělé lovce či hledače zlata. Skutečností však je, že již v 10. století našeho letopočtu směřoval světový obchod přes Prahu, Olomouc, směrem na Krakov a na Kyjev, pražští Přemyslovci se podíleli na využívání nových obchodních tras směřujících do baltských přístavů, což posilovalo jejich ekonomické postavení.

Oblast Slezska nebyla pouze předmětem obchodních aktivit. Území bylo často předmětem mocenských bojů. Současně se koncem 11. století začíná uplatňovat hospodářská moc šlechty, dochází k zakládání měst, jsou kolonizovány lesní půdy a významně stoupá role peněz. Jejich množství je dáno rozvojem obchodních vztahů, ale má i přímou souvislost s těžbou zlata a stříbra. A tak se nám v historii oblasti objevují jména měst, jejichž existence byla přímo spojena s dobýváním nerostů, tedy s hornictvím. Mnohá města vděčí za svůj vznik blízkosti nalezišť drahých kovů. Mnohá města vděčí přírodnímu bohatství za svůj netušený rozvoj.

Počáteční využívání zdejších rud spadá pravděpodobně do rozhraní 10. a 11. století, kdežto racionální rozvoj těžby rudních nerostů začíná prokazatelně až ve 13. století. V místech bohatých rudních nálezů vznikaly hornické osady, které se v případě hojnosti a stálosti ušlechtilých žil rychle rozrůstaly a měnily ve větší sídliště. Ta pak byla majiteli panství, případně i panovníky země, povyšována nejdříve na městečka, později na horní města, jimž byly současně udělovány různé výsady a zvláštní práva, především k povzbuzení dalšího hornického podnikání.

Podívejme se na dějiny zdejšího hornictví pohledem do historie několika hornických měst, např. Horního Benešova a Budišova nad Budišovkou, která vděčí za svůj vznik především výskytu stříbra.

Těžba rud v Horním Benešově

Město Horní Benešov je takřka od svého počátku spojeno s dolováním rud a jeho stříbrné doly patří k nejstarším v zemi. Hornictví má dokonce přímo v názvu, kam jej prosadili místní občané roku 1925 jako hold dlouhé tradici dolování. Zdejší polymetalické ložisko obsahuje zlato, stříbro, měď a železné rudy. Je charakterizováno jako vtroušený typ mineralizace galenitu a sfaleritu v devonských břidlicích, vápencích a keratofyrech (nejednotně definovaný paleovulkanit).

Podíváme-li se do historie dolování rud, zjistíme, že zde těžba probíhala jako na houpačce, kdy se několikrát a poměrně rychle za sebou střídal rozvoj s úpadkem. Jsme toho svědky i v současnosti, kdy byla těžba ukončena, důl je zavážen, a v nejbližší době nejspíše půjde k zemi i těžní věž. Vraťme se však do minulosti, kdy byla místní hornická tradice ještě živá.

Podle dostupných materiálů mohlo, ale také nemuselo, dolování rud přímo souviset se založením Benešova. V zakládací listině totiž chybí jakákoliv zmínka o dolech. Podkomoří českého krále Přemysla Otakara II. a syn Voka I. Beneš II. z Brantic a Úvalna, pokračoval v osídlování krajů směrem na západ od Opavy a Krnova a pověřil dva lokátory z kmene Holasiců, Erviga a Quidona, založit město na hlubčickém právu. Zakládací listina je datována 11. dubnem 1253. Ihned po založení města byli jeho obyvatelé osvobozeni od daní a žili v jistém blahobytu.

První ověřený doklad o dolování v Benešově pochází z roku 1271, kdy Přemysl Otakar II. věnoval opavským měšťanům pozemky u dolů na stříbro u Benešova a zároveň jim dovolil svobodně obchodovat s olovem. Z nejstaršího období těžby se zachovaly četné haldy na trati zvané U šachet a taky propadlé štoly, ze kterých se ještě v padesátých letech 20. století čerpala pitná voda.

Zdejší těžba stříbra byla spojena s fungováním královské mincovny v Opavě. O významu Benešova svědčí také fakt, že důležitá zemská silnice z Uher přes Olomouc a Opavu vedla právě přes Benešov, a již za panování Přemyslovců bylo zdejší nerostné bohatství a doly známy daleko za hranicemi Českého státu.

Doby úpadku a temna však na sebe nenechaly dlouho čekat, jak uvádí Habarta v Toulkách historií: Horní Benešov 1253-1945: „Počáteční rozvoj města zastavila v polovině 14. století morová epidemie, o sto let později zaútočil silou – s morem srovnatelnou – uherský král Matyáš Korvín (1474), který tuto část Slezska zhola vyplenil… Tento barbarský čin (plně však v mezích dobových poměrů) byl odčiněn až za 50 let, kdy byla oblast opět osídlena.“ K obnovení městských privilegií došlo krnovskou kněžnou Barborou až roku 1506. Byli to Brandenburkové z hohenzollernské větve, kteří zde od roku 1523, kdy koupili krnovské panství, začali budovat svůj nový domov a rozproudili život zdejšího kraje. Jak se dočteme v článku Hornobenešovského zpravodaje 9/2011 (Grygar), o obnoveném dolování stříbra vypovídá zpráva z roku 1523: „Při tom městečku jsou hory stříbrné, které byly dělány za paměti lidské, i stříbro se dělalo a bylo 14 pecí, při kterých leží velké hromady strusky, v kterých je stříbro, a kdo by na to náklad dal, znamenitý užitek by mohl míti.”

Roku 1526 vydal Jiří z Brandenburku důlní řád, který stavěl do čela krnovských dolů důlního sudího, horníci také obdrželi veškerá práva v lesích markraběte, mohli si stavět cesty, silnice, mosty, získávat vodní sílu pro kovárny, mlýny, pily a pestovny. Tehdejší horníci těžili zejména stříbronosný galenit. Těžba dosáhla hloubky asi 40 metrů pod povrch v úseku o délce 150 m v centrální části ložiska, kde ruda vycházela na povrch. Aby byli horníci schopni přejít z povrchového na hlubinný způsob dobývání, museli nejprve vyřešit odvodnění ložiska. Proto začali již kolem roku 1526 razit dědičnou Tříkrálovou štolu, která nafárala Stříbrno – Jánskou šachtu v hloubce 30 m pod povrchem. Tříkrálová štola dosáhla délky 1195 m.

Zanedlouho však začal úřadovat Ferdinand I. Habsburský, hlavní odpůrce Hohenzollernů. Zkonfiskoval všechny ziskové doly. Noví majitelé dolů měli s těžbou rud jen velmi malé zkušenosti. Provedené změny měly za následek místo rozvoje pozvolný úpadek těžby. Zároveň se v této době začal pěstovat a zpracovávat len a do hospodářských priorit se dostávalo tkalcovství, které je s historií Benešova neodmyslitelně spjato společně s hornictvím.

V roce 1566 podal Kryštof Herdeck z Döblenu podrobný popis zdejších dolů, který o čtyři roky později doprovodil jednou z nejstarších zachovalých důlních map. V té době již vystupovalo město jako majitel dolů, po dlouhých sporech mezi fojtem a šlechtou byl Benešov povýšen na svobodné horní město až 25.6. 1590. V listině o povýšení na svobodné horní město se praví, že se opuštěné doly opět uvádějí do provozu a že se zde usazují markraběcí úředníci a poddaní jako majitelé.

Na počátku 17. století nastává další útlum, tentokrát z důvodu klesající ceny vzácného kovu, častých změn ve vlastnictví dolů a podle dobových článků i z důvodu „… nechuti lidí do práce v dolech.“ Množily se také problémy se spodní vodou při těžbě. Tyto okolnosti, navíc podpořené událostmi třicetileté války, kdy město plenila procházející vojska a v roce 1627 je vypálila vojska Albrechta z Valdštějna, způsobily další zavření dolů. Pozornost se začala přesouvat spíše na železné rudy, i když v následujících desetiletích vždy docházelo k opakovaným snahám o obnovení těžby stříbra.

Roku 1724 přišel Benešov při tzv. berní úpravě o právo nazývat se svobodným městem a ztratil tak osvobození od daní. Pokusy o obnovení těžby končily krachem z důvodu neodborného vedení. Není proto divu, že šly zdejší doly od počátku 19. století z ruky do ruky, což vyústilo v situaci, kdy byly prohlášeny za volné.

 

  

Horní Benešov. Malba na skle: „Hornické požehnání“ Slezsko. Reprodukce 1958 (fotoarchiv Slezského zemského muzea)

 

Po státním krachu v roce 1812 nastala nouze o vzácné kovy a znovu vzrostl zájem o benešovské stříbrné doly. Obnova těžby byla velmi obtížná, ztížil ji i obrovský požár 16. května 1820, po němž lehlo popelem celé město, jak se uvádí v publikaci 700 let dolování v Horním Benešově. Pro zlepšení hydrogeologických podmínek razili horníci Maxmiliánovu štolu, která však v roce 1829 nafárala již staré zatopené dobývky, a proto byla její ražba ukončena. Pozitivní obrat znamenal rok 1837, když byl do čela těžařstva jmenován šichtmistr J. Höniger, který také pořídil důlní mapu. U hutního rybníka byla postavena stoupa na drcení rudy a plavírna, chyběl ale kapitál na stavbu huti. Na zlepšení finanční situace byly prodány dva doly na železnou rudu, ale ani to, jak píše Grygar, nezlepšilo situaci.

Na zdejším ložisku se podle Strohalma vyskytuje také baryt. Po první epizodě na počátku 20. století (1902-1914), kdy těžbu přerušila I. světová válka, probíhala těžba barytu ještě mezi léty 1955 až 1960. Nejprve byl dobýván povrchově, od roku 1912 i hlubinně.

Po druhé světové válce se znovu oživil zájem o rudy neželezných kovů v celé oblasti Jeseníků. Od 50. let proto byly prováděny intenzivní geologické průzkumy. Od roku 1958 začal národní podnik Rudné doly Jeseník s výstavbou těžebního a úpravárenského závodu. Od roku 1963 byl závod ve zkušebním provozu, nastalo poslední výrazné období rozvoje těžby polymetalických rud v Benešově. V té době zde bylo ložisko otevřeno těžní Jámou Obránců míru o kruhovém průměru 4 m, která dosahovala po 13. patro. Dobývání bylo nejprve prováděno metodou mezipatrového závalu, kdy byly mezipatrové chodby raženy 6-7 m, 4,5 m mocné pilíře pro dobývání sestřelovány na hlušinový splav. Po odtěžení byl ponechán menší pilíř, který zadržoval hlušinu z horní etáže. Po odtěžení rudy byl sestřelen a hlušinový splav pouštěn do vyrubaného prostoru. Kvůli nedostatečné bezpečnosti práce, nízké výrubnosti a vysokému znečištění byla tato metoda nahrazena v roce 1976 dobývací metodou s otevřenou komorou s mezipatrovými chodbami pro středně dlouhé produkční vrty. Vnitrobloková doprava byla škrabáková, patrová sběrná doprava byla kolejová s důlními vozy. Pro ražení byla používána klasická mechanizace – pro vrtání kladiva řady VK, později vrtací sloupy VS-1, pro odtěžování škrabáky s elektrickým pohonem a pneumatické přehazovací nakladače. Pro dobývání sloužily pneumatické vrtací soupravy Simba-Junior, vrtací sloupy Bison, pro odtěžování těžké škrabákové vrtáky s elektrickým pohonem, pneumatické nabíjení středně dlouhých vrtů plastickými trhavinami.

 

Horní Benešov. Ostravsko bude mít novou rudnou šachtu. (foto, ČTK, 1959, fotoarchiv Slezského zemského muzea)

 

Klasickou flotační úpravou byly vyráběny selektivní koncentráty olova, mědi a zinku, gravitační předúpravou pak koncentrát zlata. Koncentráty olova, zinku a zlata byly vyváženy ke zpracování do hutí v Jugoslávii, Německu, Belgii a Polsku, měděný koncentrát byl zpracováván v huti Krompachy. Nákladná těžba by nebyla možná bez výrazné podpory státu, který dával přednost využívání domácích surovin před dovozem.

Zeslabené a neustále se zhoršující podloží v místě železniční trati způsobené dlouhodobou těžbou zapříčinilo ukončení provozu trati v úseku Horní Benešov – Svobodné Heřmanice v dubnu roku 1970, po sedmaosmdesáti letech. I přes zmíněnou provozní náročnost a negativní dopady na místní prostředí (zrušená část železniční trati), je třeba vyzdvihnout, že nová éra dobývání rud v Horním Benešově přinesla nový impuls a rozvoj oblasti tvrdě postižené následky války a odsunem původních obyvatel.

V osmdesátých letech byla zahájena rekonstrukce areálu se záměrem zvýšení kapacity těžby, která byla rozšířena i do hlubších partií. Za tímto účelem byla podle Kouřila v roce 1982 vyhloubena nová Jáma Josef o průměru 5,1 m, do úrovně 19. podlaží, a vybudovány základní povrchové provozovny (trafostanice, rozvodna VN, kompresorovna, strojovna těžního stroje a další), vše s nákladem 187,8 mil.Kč. Tato investice však již nebyla z důvodu změněné surovinové politiky státu dokončena, Jáma Josef nebyla uvedena do provozu. Po roce 1989 byly zdejší doly vyhodnoceny jako nerentabilní, těžba přešla na útlumový režim. Poslední vozík s vytěženým materiálem vyjel z benešovské šachty provozované Rudnými doly Jeseník v březnu 1992. Důl byl postupně zatopen přirozeným nástupem hladiny důlních vod. Skončila tak více než 750 let trvající tradice zdejšího dolování.

 

Horní Benešov. Celkový pohled na šachtu na těžbu rudy (foto, Solnický, 1983, fotoarchiv Slezského zemského muzea)

 

Jak městské znaky vypovídají o hornické činnosti

O historii dolování se dozvídáme často skrze proces udělování různých výsad a zvláštních práv hornickým osadám a městům. Panovníci nejenže potvrzovali horníkům a obyvatelům horních měst výsady a práva, která jim byla původně udělena majiteli panství, ale i udělovali nebo vylepšovali horním městům jejich pečeti a znaky. Význam městské pečeti a později městského znaku byl naprosto jednoznačný: měl náznakově označovat svého právního majitele. Proto bylo znaku hojně používáno na městském vlastnictví (budovách, zbroji apod.) a hlavně pak ke zpečeťování městských listin. V jejich otiscích se pak zobrazuje také historie hornického podnikání.

 

Bruntál. Hornické osadě, která byla založena u zlatých dolů, byly v roce 1213 potvrzeny Přemyslem Otakarem I. první výsady. Brzy poté se Bruntál stává městečkem, kterému udělil Přemysl Otakar II. vlastní znak.  Z několika obměn bruntálského znaku je vyobrazena podoba shodná s pečetí ze 17. století: v modrém poli štítu stojí horník ve stejnokroji (černé kytli, bílých kalhotách, s hornickým flekem a čapkou), v levé ruce drží na rameni hornický špičák a v pravici klín. Po stranách se tyčí skály porostlé stromy, vpravo je ústí štoly.

Moravský Beroun. Hornické městečko, založené zřejmě na rozhraní 13. a 14. století u dolů na železnou rudu, je prvně doloženo v roce 1339. Z několika obměn znaku, který byl převzat z obrazu městské pečeti s letopočtem 1568, je vyobrazen stav z 19. století: v horní polovině modrého štítu je uprostřed zlatá osmipaprsčitá hvězda (Šternberkové) provázena vpravo stříbrnými hutnickými kleštěmi, vlevo stříbrným kladivem. V patě štítu je na zeleném trávníku vpravo kráčející medvěd s vyplazeným jazykem.

Horní Benešov. Zakládací listina města je datována k roku 1253. Hornická osada byla založena u dolů na olovo a stříbro. Hornické město s vlastním znakem: v levé polovině zlato-modře štípeného štítu je polovina vlevo hledící černé orlice s červenou zbrojí, v pravé dvě šikmé stříbrné hornické škrabky s hnědými násadami, umístěné nad sebou.

Budišov nad Budišovkou. Na pomezí Moravy a Slezska byla koncem 13. století založena u ložisek stříbrných a olověných rud hornická osada.Traduje se, že název osady může pocházet i od nepravidelné zástavby - búd tehdejších havířů. V roce 1301 je jmenována jako město, jehož majitelem je olomoucká kapitula. Znak Budišova nad Budišovkou se prvně připomíná v roce 1564, kdy měl modrý štít se zkříženými stříbrnými hornickými kladívky. V okolí v té době probíhala rozsáhlá těžba obzvláště v blízkosti Starých Oldřůvek, Barnova a Rudoltic. Znak města pozměnil v roce 1613 olomoucký arcibiskup kníže František z Dietrichsteinu: v červeno-zlatě šikmě dělené hlavě štítu leží vpravo přes obě pole stříbrný vinařský nůž. V červeno-modře štípené dolní části štítu stojí vpravo dvě stříbrné špice a vlevo jsou zkřížena stříbrná kladívka se zlatými násadami. Přes styk obou polí je stříbrná věž s cimbuřím, obrácená ve své dolní čtyřhranné části nárožím. Věž má dvě brány a nad nimi dva výklenky. V levém je písmeno M a v pravém W (M. W. Greifenthal, olomoucký dómský probošt).

 

Neexistují písemné zprávy o tom, na kterých místech Budišovska se stříbro přesně dolovalo. Historik František Hrubý, ve své knize Severní Morava v dějinách z roku 1947, uvádí: „Je zajímavo, že k založení Budišova vedly úmysly využitkovati okolní kraj důlními podniky. Aspoň město dostalo do znaku kladivo a havířský špičák. Ovšem jako na mnoha místech jiných, zklamaly naděje na vydatné objevy kovů i zde … “

S jistotou můžeme tvrdit, že stříbro a vzácné kovy se v okolí Budišova vyskytovaly. Pozůstatky těžby lze najít mezi Budišovem, Starými Oldřůvkami a Barnovem, mezi Vítkovem a Novým Vrbnem (Goldzejf), jak v posledním případě dokládá i německý pomístní název. Výnosy z dolů na stříbro a olovo z okolí Budišova však byly nízké, zřejmě na hranici rentability. Ale i přesto byla již okolo roku 1681 v dolech u Starých Oldřůvek a u Barnova obnovena těžba stříbra a olova.

S dalším těžením bylo započato někdy kolem roku 1890. Pravděpodobně již nikdy nezjistíme, zda má pravdu budišovský kronikář W. Veselý nebo spoluautor Vlastivědy Moravské Josef Malý. Oba se shodují pouze v tom, že v roce 1891 byly vyrobeny pamětní stříbrné mince z barnovské a rudoltické rudy. Místní kronikář Veselý udává, že mince byly raženy právě u příležitosti obnoveného dolování v okolí Budišova v roce 1891. Kdežto J. Malý uvádí, že bylo započato s dolováním, ale mince že byly vyraženy na počest zahájení provozu na nově vybudované železniční trati Suchdol – Budišov.

Tak jako se v průběhu věků proměnil městský znak, proměnil se počátkem 19. století také charakter těžby. V té době v okolí Budišova nad Budišovkou začala rozsáhlá těžba jílových břidlic, které našly uplatnění zejména ve stavebnictví. O tom však až v další kapitole.

 

Těžba stříbra na Slepetném u Hradce nad Moravicí

V období 11. a 12. století zde byl provozován nejrozvinutější přípovrchový slezský stříbrný důl. Hloubka jeho šachtic dosahovala 30 až 50 m. Dnes opuštěné báňské důlní dílo sestává z pěti vertikálních ranně středověkých důlních jam, na povrchu dnes patrných širokým nálevkovitým ústím a z unikátní ručně ražené pozdně středověké štoly o délce 30m, která měla tyto staré důlní jámy v 16. století odvodnit. Odvodňovací štola je dílem nejvyššího horního hejtmana Českého království Kryštofa z Gerndorfu a byla vybudována v roce 1529, kdy se uvažovalo o znovuobnovení těžby stříbra. Z důvodu průsaků podzemních vod však nebyla odvodňovací štola nikdy dokončena. Strach o život byl větší než snaha získat drahý kov. V roce 1772 zde provedl průzkumné práce český báňský odborník Antonín Lemberger se svými dělníky. Bylo zjištěno, že zkoumaná ruda ze Slepetného obsahuje 315 g Ag a 56% Pb na 1 tunu rudy. Těžba však již nikdy nebyla obnovena. V roce 2008 bylo staré důlní dílo Slepetné bezpečnostně zajištěno s.p. DIAMO Ostrava.

 

Těžilo se prakticky všude

V krátkosti shrňme, co bylo, krom stříbra, předmětem zájmu těžební činnosti našich předků na území Opavského Slezska a Nízkého Jeseníku.

Prakticky na katastru každé obce dnes nacházíme více či méně zřetelné stopy po kutací či těžební činnosti, pocházející z různých časových období. Tyto stopy se postupně staly součástí krajinného rázu. Místa, kde se v minulosti těžilo, jsou často spojena se specifickými rostlinnými či živočišnými druhy, řada starých důlních děl slouží k zimování netopýrům. Tato místa sloužící dříve hospodářské činnosti, jsou dnes předmětem zájmu mineralogů, geologů, paleontologů, historiků a přírodovědců. V neposlední řadě nám zachovalá důlní díla dokumentují technickou zručnost našich předků.

 

Malé lomy byly jako zdroj stavebního materiálu otvírány takřka u každé obce, dnes opět vrůstají do krajiny; Nové Lublice (foto Petr Chroust)

 

Opavské Slezsko je součástí českého masivu. Je to starý geologický celek, který vystupuje z mladších útvarů jako troska prvohorního horstva. Velká část Českého masivu je tvořena krystalickými břidlicemi, které místy prorážejí žulové masivy a jiné vyvřelé horniny.

K Českému masivu náleží rovněž Nízký Jeseník, ten však je jiného složení. V okolí Opavy a odtud po státní hranici až k Bílé Vodě u Javorníka se nalézají bludné balvany severského původu. Jsou složeny z červené žuly, ruly, křemence, porfyru, dioritu, čediče, pazourku, silurského vápence a jiných tvrdých hornin. Byly k nám dopraveny pevninskými ledovci od severu. Následkem zatížení skandinávským ledovcem došlo k tektonickým poruchám, což bylo provázeno zlomy a sopečnými výlevy.

Původní formy sopečných kuželů, ale bez kráterů jsou zachovány mezi Moravským Berounem a Bruntálem. Jsou to Velký a Malý Roudný, odkud se táhne 5km dlouhý čedičový proud až ke Slezské Hartě. U Bruntálu nelze přehlédnout Uhlířský vrch a Venušinu sopku. Usazené vrstvy pyroklastického materiálu – tufitu se těžily u Karlovce a Razové již ve středověku. Tufit se v hojné míře používal ve stavebnictví.

Krajina Nízkého Jeseníku má dlouhou tradici v těžbě nerostných surovin – břidlice a tufitu, ale i čediče (např. Mezina) a tufu (Uhlířský vrch). Na západ a severozápad od karbonských vrstev se nachází oblast silně zvrásněných kulmských usazenin. Jsou to šedé masívní droby, místy slepence a především temné jílovité břidlice, které byly používány jako pokrývačský materiál. Slezské břidlicové lomy jsou soustředěny v povodí řek Moravice a Odry. V druhé polovině 19. století bylo na území Opavska a Nízkého Jeseníku otevřeno na několik desítek břidlicových důlních děl. Rozsáhlé pozůstatky těžby jsou dodnes k vidění v Bohdanovicích, Jakartovicích, Svobodných Heřmanicích, Budišovicích, Hlubočci a na mnoha lokalitách na Budišovsku a Vítkovsku. Břidlice se těžily povrchově i hornicky-štolami. Z droby, která se mnohde těžila spolu s břidlicemi, se sekaly dlažební kostky.

Uprostřed kulmských drob a břidlic vystupuje devon šternbersko – hornobenešovské zóny v pestrém sedimentárně vulkanickém vývoji, který je v podstatě ekvivalentem hornin vrbenské skupiny silezika a v tomto prostředí je celá řada železnorudných těles typu Lahn – Dill, v minulosti hodně využívaných. Z lokalit, kde jsou opuštěná důlní díla, můžeme jmenovat Čabovou u Moravského Berouna, Horní Benešov, Leskovec.

V hornobenešovském katastru se také vyskytovaly zlatonosné štěrky, a to v jeho jihozápadní části. Dnes je to zalesněná část ve směru na Razovou. Doposud je možné v lesích vidět zarostlé vyrýžované hromady písku, které dosahovaly výše až 3m. Svědectvím této činnosti je název jednoho z pramenů Čížiny – Zlatnice, německy Goldseifenbach.

 

Staré doly a lomy, dnes často nazývané ekologickou zátěží, se po letech opět včleňují do krajiny. Z některých se stávají zajímavá místa, na kterých je co pozorovat a chránit.

 

Bývalý čedičový lom u Meziny. Na jeho stěně je dobře viditelná sloupcová odlučnost těženého čediče; dnes přírodní památka (foto Petr Chroust)

 

logo projektu
Oživlý svět technických památek
(c) 2012 - 2017