Hospodaření knížat Lichnovských na hradeckém panství

pohledem známých i méně známých technických památek

Petr Havrlant

 

Dne 1. 10. 1778 zakoupil hradecké panství od Wolfganga Karla svobodného pána von Neffzern-Thomagnini Jan Karel Bohumil Lichnovský. Bohaté panství s reprezentativním zámkem se stalo záhy opěrným a reprezentačním centrem rodu. Samotná koupě byla inspirována nejen cenou, která byla vzhledem k neuspokojivé vojenské a politické situaci stanovena pro Lichnovského velmi výhodně, ale také faktem, že rozsáhlý lesní porost hradeckého panství o rozloze 3600 ha s vyhlášenou loveckou oborou poskytoval vynikající možnost konání honů, štvanic – jejichž byl kníže velkým příznivcem.

Zatímco další z částí rodového majetku - chuchelenské panství bylo spíše ekonomickým a hospodářským centrem – hradecké panství plně zastávalo funkci reprezentační. Přesto i zde byl kladen důraz na hospodářské výsledky, a to především v oblasti chovu dobytka, ovcí a postupem času zejména v lesním hospodaření. Přispěla k tomu nepochybně i geomorfologie terénu. Příkré svahy a členitost terénu v okolí Hradce neumožňovaly na rozdíl od chuchelenské části majetku klasickou zemědělskou výrobu, ale předurčily hradecké panství zejména pro chov hovězího dobytka a díky náhodě i k chovu ovcí, který se ve 20. a 30. letech 19. století stal hlavní příjmovou kapitolou hradeckého panství. Jediným hospodářským dvorem byl v hradecké části rodových panství Dolní dvůr v Brance s 550 ha pozemků pro zemědělskou činnost.

Chov ovcí merino v Horním dvoře na Hanuši

Samotný chov byl na Hradci zřízen r. 1801, kdy pruský královský dvůr obdržel dar ze španělských královských ovčínů – 300 ovcí plemene merino. Ovce však během dlouhé cesty onemocněly neštovicemi, a protože je královští pruští chovatelé odmítli zařadit do pruských ovčínů, obdržel polovinu ovcí dle projeveného zájmu kníže Karel Alois Lichnovský (1761 – 1814) a druhou polovinu pozdější pruský státník a kancléř Karl August von Hardenberg (1750 – 1822). Po uplynutí nákazy zbylo Lichnovskému na jeho panství necelých 50 ks ovcí, ale ty se staly základem pozdějšího proslaveného chovu v ovčíně na Horním Dvoře na Hanuši (Hanuschahof) nacházejícímu se nedaleko zemních opevnění tzv. šancí na stejnojmenném kopci. Chov se díky prozíravosti chovatelů stal na počátku 19. století natolik významný, že z něj nakupovaly plemenné berany (600-1000 zlatých/1 ks) přední panovnické rody z celé Evropy a dokonce se stal předmětem zájmu návštěvy ruského cara Alexandra I. v roce 1820, který se na vlastní oči chtěl přesvědčit o přednostech kvalitního rouna španělského plemene. Dobové prameny uvádějí, že během 1. poloviny 19. století bylo z ovčína knížat Lichnovských prodáno do Ruska, Maďarska, Německa, Francie a Austrálie na 30 000 ovcí.

V Austrálii se ovce z chovu knížat Lichnovských staly prazákladem současného, světově proslulého, chovu ovcí plemene merino. Rozsáhlý chov až 1200 hlavého stáda zapříčinil na Hradci a v jeho okolí bleskový rozvoj soukenictví a přadláctví. Dokonce se hradecký soukenický cech ve 20. letech 19. století oddělil od opavského a počet jeho členů dosáhl čísla 80. Na Hradci navíc vznikly hned dvě textilní manufaktury, z nichž v jedné po ukončení textilnické činnosti vznikla továrna na výrobu železného zboží „Branecké železárny“ v roce 1862. I manufakturní  podomácká výroba byla postupně nahrazována od 40. let 19. století strojovou výrobou. Samotný chov ovcí definitivně zanikl na počátku 60. let 19. století. Rozsáhlý dřevěný knížecí ovčín byl beze zbytku zlikvidován a do dnešních dnů nám po něm zůstala pouze původní hluboká kamenná studna, která je v současné době za pomoci členů hradeckého odboru Matice Slezské čištěna a renovována. Pozemky Horního Dvora a ovčína na Hanuši byly následně v 60. letech 19. století zalesněny a velká pozornost začala být věnována lesnímu hospodaření.

 

Studna bývalého knížecího ovčína na Hanuši, stav k 5.7. 2012 (foto Marek Wolf)

 

Lesní hospodaření

Lesní porosty a půda byly za Lichnovských od roku 1778 využívány především k loveckým zálibám, honům, výjimečně pak k pronájmu a pastvě dobytka. Myslivecké zájmy tak byly až do počátku 19. století jednoznačně nadřazeny lesnímu hospodaření. Teprve až v souvislosti s rostoucí průmyslovou výrobou a mimořádnou poptávkou po kvalitním dřevu a dřevěném uhlí začala být lesním porostům věnována náležitá pozornost. Již za Karla Aloise Lichnovského začala na počátku 19. století plánovitá výsadba nových lesů v okolí Hradce. K největší změně však došlo následně za jeho syna Eduarda Lichnovského (1789-1845), který angažoval velmi schopné hospodářské správce Františka Hilvetiho a knížecího nadlesního Franze Magerleho. Právě Franz Magerle byl autorem nového lesního hospodářského plánu uplatňovaného v hradeckých polesích. Za jeho éry došlo k novému zalesňování a výsadbám v pasekách jako investici do budoucna. Lesy byly zmapovány, byla provedena taxace a rozčlenění na jednotlivá polesí, revíry a započalo se s výstavbou jednotlivých hájenek. Zavedením tzv. saské soustavy lesního hospodaření se Magerlemu podařilo docílit dobrého hospodářského výsledku a touženého obratu, kdy se lesní hospodaření stává významnou součástí knížecího velkostatku, přinášející výborné výsledky i po stránce ekonomické.

Péči o lesní hospodaření věnoval zvýšenou pozornost v poslední čtvrtině 19. století rovněž Karel Maria Lichnovský (1819-1901). Jeho enormní zájem o stav panství souvisel s jeho impozantní stavební činností. Stavby novogotického hospodářského zázemí tzv. Červeného zámku v Hradci nad Moravicí, Bílé věže jako součásti nového honosného vstupu do rodinného sídla z jižní - parkové strany si vyžadovaly ohromných finančních prostředků. Právě proto kníže kladl takový důraz na prosperující a vysoce odborně vedené hospodářství. Lesnictví a jeho modernizaci byla věnována mimořádná pozornost a kníže se obklopil schopnými odborníky z řad lesní akademie v saském Tharandtu. Sasští odborníci jako např. lesní inženýři Putscher, Nawratil, Riedl postupně snižovali výměry tzv. pařezového hospodaření a zaváděli efektivnější a modernější systém výsadeb a řízení produkce v hradeckých lesích. Nový systém hospodaření při využití moderních strojů (lokomobilů) zajišťoval v zámeckých lesích, kromě produkce dřeva a finančních zisků, funkci odpočinkovou a dbal samozřejmě o dodávky zvěře pro zámeckou kuchyni.

Lesnické objekty

Velká pozornost byla věnována výstavbě objektů pro lesnický personál – hájovnám, myslivnám pro jednotlivé revíry. Nejednalo se však o obyčejnou výstavbu budov k provozním účelům, ale stavby představovaly majetnost knížete a de facto jej reprezentovaly. Hájenky Doubrava, Hradečná, Kajlovec, budova lesního úřadu na náměstí u zámku a další totiž často přijímaly pod svou střechu nejen lesnický personál, ale při loveckých vyjížďkách a kratochvílích i mnohé vzácné hosty. Materiál na stavbu byl dodáván z knížecí cihelny v Brance nebo stavební firmou Julia Lundwalla z blízké Opavy, která většinu těchto staveb také realizovala.

 

Hájovna Doubrava – centrum stejnojmenného revíru knížat Lichnovských v Hradci nad Moravicí, vydavatel Hermann Seibt, Meissen, světlotisk,  r. 1906 (ze sbírky Petra Havrlanta)

Nová odborná péče, která byla hradeckým lesům a hospodaření věnována na konci 19. století, se promítla nejen v revírech samotných, ale vedla také k výstavbě nových objektů zámeckého areálu.

 

Červený zámek v Hradci nad Moravicí, konírna a vozovna

Budovy Červeného zámku v Hradci nad Moravicí byly projektovány a postaveny pro zadavatele stavby Karla Mariu Lichnovského v letech 1872-1895. Autory stavebních záměrů byli Alexis Langer z Vratislavi a F. Händel z Výmaru. I když dnes běžně používaný název Červený zámek může v návštěvnících evokovat romantické pocity středověkých hradních komplexů - budovy byly v minulosti využity pouze jako hospodářské objekty. V romantických pseudogotických budovách vybudovaných po vzoru severoněmeckých gotických hradů byly umístěny: konírna pro anglické plnokrevníky, vozovna pro bryčky a kočáry, strážnice, kovárna – později garáž pro knížecí reprezentativní automobily, byt podkoního, oslárna a spousta místa byla vyčleněna skladovým prostorám. V období I. světové války zde byla umístěna rakouská koňská nemocnice. K zajímavostem bezesporu patří, že před vypuknutím II. světové války chtěl tehdejší majitel zámku Vilém Lichnovský celý komplex budov vzhledem k nerentabilitě nákladů zbourat. Vzhledem k nesouhlasu památkových orgánů a vypuknutí II. světové války však k demolicím budov již nedošlo. Červený zámek se stal i přes vícenásobné požáry, které ho postihly během 20. století, společenským centrem města. Konají se v něm plesy a slavnostní akce města a také Mezinárodní interpretační soutěž Beethovenův Hradec. V zámku je umístěna architektonicky ojedinělá restaurace, hotel a pro návštěvníky je otevřena vstupní brána s rumpálem a vyhlídková Hodinová věž. V následujících letech je plánována rozsáhlá rekonstrukce Červeného zámku, která by mu měla navrátit jeho původní vzhled, setřený necitlivými přístavbami z počátku 70. let 20. století.

 

Hradec nad Moravicí - Červený zámek (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

Rumpál sloužící k otvírání mříže vstupní brány Červeného zámku (foto Petr Chroust)

 

Bílá – vodárenská věž v Hradci nad Moravicí

Velmi zajímavou a unikátní stavbou Karla Marii Lichnovského, která byla jedním z posledních velkolepých projektů tohoto schopného hospodáře, je Bílá věž. Bílá (vodárenská) věž v Hradci nad Moravicí je pouze torzem velkolepého nového vstupu do sídla z jižní (parkové) strany. Záměrem iniciátora stavby, majitele zámku bylo v 80. letech 19. století vytvořit honosné reprezentativní obytné dvouvěží s vjezdovou bránou a palmovými skleníky. Tyto skleníky (snad po vzoru zámku Hluboká či zámku Lednice), měly propojit honosné dvouvěží s jižním křídlem Bílého zámku. Velkolepý, ale velmi nákladný projekt F. Händela z Výmaru byl realizován pouze zčásti a iniciátor projektu ani jeho následovníci již nebyli schopni finančně původní záměr zrealizovat. Jediná stojící věž vybudovaná v roce 1887 sloužila až do počátku 20. století výjimečně pro konání zahradních slavností a spíše plnila funkci skladového prostoru pro zahradní solitéry ze zámeckého parku.

Teprve v roce 1901 byl snad po vzoru nedalekého Weisshuhnova náhonu zrealizován zajímavý, ne nepodobný vodárenský projekt, díky kterému byla vyřešena otázka zásobování vodou pro celý areál zámku i s přilehlými budovami. V roce 1901 byly na knížecích pozemcích ve vzdálenosti 2,2 km od Bílé věže v místě zvaném „Na šibře“ nad obcí Kajlovec -  svedeny čtyři drobné prameny do pramenní šachtice. Odtud byl následně po vrstevnici budován místy dřevěný, místy železný vodovod, který naplňoval železné cylindrové válce umístěné pod povrchem na návrší u tzv. Černých vrat v zámeckém parku. Odsud byla voda hydrostatickým vztlakem (samospádem) dopravována do nově vybudovaného vodojemu, který byl zřízen v nedostavěném IV. nadzemním půdním podlaží Bílé věže. Vodojem (vodní nádrž izolovaná pilinami) o rozměrech 1,8x5x2,5m a obsahu cca 20 m3 byla za tepla snýtována dělníky Braneckých železáren přímo ve věži. Denní průtok nového zámeckého vodovodu činil úctyhodných 28.500 l za 1 den a vodovod zásoboval kromě samotného Bílého zámku rovněž rozlehlé konírny Červeného zámku, budovy na náměstí, lesní knížecí úřad, četnickou stanici a samotnou městskou kašnu na náměstí. Příležitostně byla voda z vodojemu v letních měsících užívána i ke kropení rostlin a prašných cest z bílého štěrku v zámeckém parku.

Bílá věž může v současnosti díky své bývalé funkci směle aspirovat na nejkrásnější technickou památku Moravskoslezského kraje. Věž je příležitostně otevřená návštěvníkům v letních měsících a jsou v ní pořádány výstavy výtvarného umění. Na své smysluplné a celkové využití však teprve čeká.

 

Hradec nad Moravicí - Bílá věž (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

V Bílé věži hradeckého zámku se dochoval původní rezervoár z nýtovaných plechů vyrobených v Branecké železárně; nádrží o rozměrech 1,8x5x2,5 m proteklo denně 28 tisíc litrů vody (foto Petr Chroust)

 

logo projektu
Oživlý svět technických památek
(c) 2012 - 2017