Podnikání na venkově

Radim Lokoč, Petr Chroust

 

Řemeslná dovednost a výroba se prolínala celým životem člověka, protože byla spjatá s jeho obživou. Člověk musel postupem času objevit použitelnost různých materiálů pro výrobu praktických i ozdobných předmětů od kůže přes hlínu, dřevo, kovy, rostliny. A naučit se ovládat zdroje energie – lidské, zvířecí a přírodních sil – větru, vody a ohně.

Rozvíjející se středověké zemědělství umožnilo lepší zásobení a napomohlo k rychlému růstu počtu obyvatel a v důsledku k nápadnějšímu oddělení řemesel. Každý řemeslník dále nabýval bohaté a specifické výrobní zkušenosti. Přibližně od 13. století, se řemeslnická i obchodní činnost začala soustřeďovat hlavně ve městech, na venkově se dále rozvíjela spíše činnost zemědělská a s ní související výroba surovin. Intenzivnější rozvoj řemesel probíhal všude tam, kde se dolovalo stříbro a jiné rudy a nerostné bohatství (hamry, tavírny, pálení dřevěného uhlí). Vesnice byly v řemeslné výrobě většinou soběstačné. Úspěšní sedláci provozovali také kovářství a kolářství a měli příjmy ze mlýna nebo krčmy.

Nejvíce byla zastoupena potravinářská řemesla – mlynářství, pivovarnictví (každý měšťan mohl vařit pivo a přebytek prodat), řeznictví (hlavně hovězí maso, ryby). Plátenictví (výroba plátna ze lnu a konopí) a soukenictví (výroba sukna z vlny) přinesly další specializace – přadláci, barvíři, mandlíři atd. Kovářské řemeslo na vesnici zahrnovalo výrobu pracovních nástrojů, kování koňů i vozů. Ve městě bylo kovářství specializované i na zámečnictví (stavební kování, výroba zámků) a zbrojní řemesla – brníři, platnéři, mečíři… Směrem na předměstí byla vytlačována odvětví keramická (hrnčíři, cihláři), hutní i kovodělná (kováři), která vyžadovala více prostoru, těžbu surovin a dostatek vody, popř. byla nebezpečná pro zvýšené riziko požáru. Mnohá řemesla jsou dodnes připomínána v našich příjmeních, ať již pocházejí z jazyka českého či německého.

Mimo města zůstaly železárny (hamry) spojené s kovárnou (využití mechanického kladiva na vodní pohon). Pro tyto pece připravovali uhlíři dřevěné uhlí pálením v milířích. Železárny tvořily nevelké osady uprostřed lesů, při potocích a řekách, které často nesly název Hamr, s nímž se můžeme setkat dodnes.

Ve městech organizovaly a regulovaly výrobu řemeslné cechy (uskupení mistrů jednoho oboru). Z počátku neměly psaný statut a regule, řídily se pouze zvykovým právem. Teprve v pozdějších dobách předkládaly cechy své tradicionální řády k potvrzení městským konšelům nebo panské vrchnosti a stávaly se tak privilegovanými stavovskými organizacemi. Touto organizací práce a kapitálu, výroby a prodeje i v důsledku práva mílového, tj. zákazu, že v okruhu míle kolem města nesměl nikdo kromě cechu provozovat řemeslnou živnost, nacházelo řemeslo záhy „zlaté dno.“ Řemeslníci se stávali městskou elitou, dostávali se do městské rady a nabývali na vlivu. Nebylo to jen otázkou majetku, ale také jejich vyšší kulturní úrovní a rozhledem. Řemeslníci byli často lidé se zkušenostmi ze světa, zcestovalí, na svém řemeslném vandru prošli kus světa, leccos viděli, zažili a zkusili.

Zhruba po třicetileté válce (17. století) řemesla ve městech stagnovala. Zkostnatělé zásady a nařízení se staly brzdou řemeslného rozvoje a překážkou podnikavosti. Ke slovu přicházelo podnikání šlechty a hospodaření na šlechtickém velkostatku, který vyžadoval robotní práci poddaných. Jejich zátěž se však kvůli nedostatku pracovních sil zvyšovala. Zároveň se rozvíjelo hospodaření s využitím přírodních zdrojů s menším podílem pracovní síly – tedy produktivnějších technologií.

Na panství se nacházely mlýny, pivovary, pily, hamry atd. Někteří šlechtici podnikali v rybníkářství či v chovu ovcí na vlnu (Lichnovští na Hradci) a stále větší význam měla výroba piva, která konkurovala městským pivovarům. Vznikaly první manufaktury, v nichž výroba spočívala v dělbě práce na dílčí úkony.

Opětovně se rozšiřovala těžba rud železných a neželezných kovů a jejich zpracování (Horní Benešov). Železářství, sklářství, těžba dřeva a výroba dřevěného uhlí pomalu ztrácely zásadní význam, a sílila naopak role podomácku provozovaného tkalcovství.

V průběhu 18. století byla prováděna celá řada reforem, s nimiž začala Marie Terezie a plně je prosazoval Josef II. Zrušení nevolnictví (vyvázání poddaných ze závislosti na vrchnosti, a tedy i na půdě) v roce 1781 mělo za následek uvolnění pracovních sil na venkově, umožňovalo rozšíření mnoha druhů profesí, a tím také rozvoj průmyslu, současně tak byl řešen citelný přebytek sil v zemědělství.

Zásadní změny představoval rozdíl ve využívané energii. Do 19. století byly zdroji kinetické energie voda, vítr a síla člověka a tažných zvířat, čili obnovitelné zdroje. Doba průmyslové revoluce byla na rozdíl od předchozích etap založena převážně na využívání neobnovitelných, a tedy ubývajících zdrojů, zejména uhlí.

Masivně se rozšiřovalo pěstování brambor, které se daly úspěšně pěstovat i v méně příznivých polohách, a proto se staly hlavní specializací vrchovin, pahorkatin a hornatin. Úroda brambor umožňovala nárůst populace v dříve chudých oblastech. Rozšíření odbytu zemědělských produktů díky železnici umožnilo přecházet na specializace, především na plodiny pro průmyslovou výrobu. Velkými změnami procházela zemědělská výroba. Postupně byly využívány složitější stroje – parní mlátičky, secí stroje, pluhy, plečky a vykrývačky brambor, řezačky a šrotovníky. Díky lepším strojům bylo možné provádět účinnější orbu i sklizeň a produkovat více potravin a surovin.

Další novou plodinou, která u nás patřila k nejvýnosnějším, byla cukrová řepa. Koncem 19. století se pěstovala na 6 % orné půdy. Vývoj technologií (např. v cukrovarnictví, lihovarnictví) umožňoval zpracovávat průmyslově řepu, brambory, chmel a čekanku, způsobil zvýšený zájem o jejich pěstování a podnítil rozvoj zpracovatelského průmyslu. Na konci 19. století se proto mohla vyvinout agrárně-průmyslová soustava s cukrovary, lihovary, mlékárnami, škrobárnami atd., provozovaná velkostatky a družstvy.

Od první třetiny 19. století se na Opavsku a Nízkém Jeseníku (Budišov nad Budišovnou, Horní Benešov, Jakartovice atd.) začíná těžit břidlice poptávaná ve stavebnictví nejčastěji jako základní stavební materiál, posléze jako kvalitní střešní krytina.

Družstva byla u nás od druhé poloviny 19. století zakládána v hojném počtu a kromě činnosti zpracovatelské (např. čekárenská, bramborářská, mlékárenská, lnářská) se věnovala řadě dalších aktivit – existovala družstva úvěrová (kampeličky a záložny), skladištní, odbytová, zásobovací, strojní, mlýnská, elektrárenská aj. Jejich význam pro venkov stále nabýval na důležitosti a později (ve zlaté éře družstevnictví v období první republiky) prakticky neexistovala vesnice, kde by nepůsobilo alespoň jedno družstvo.

Ve druhé polovině 19. století umožňoval tržní systém, intenzifikace zemědělské výroby, rozvoj potravinářského zpracovatelského průmyslu i rozvoj železniční dopravy přesun potravin na střední a později i velké vzdálenosti. Existovaly již manufaktury, převážně zaměřené na textilní výrobu (výroba plátna, vlnařství, bavlnářství). Od 20. let 19. století se manufakturní výroba měnila na strojovou velkovýrobu.

Rozvíjely se technologie (textilní a další) a v souvislosti s průmyslovou revolucí přibývaly průmyslové podniky – nejprve zemědělské výrobní, později textilní. Se zavedením strojů vzniklo i nové průmyslové odvětví – strojírenství.

Parní stroj, jenž se uplatnil především v železniční dopravě, umožnil přesun velkých nákladů rychle a pravidelně. To umožňovalo specializaci regionů v průmyslu i zemědělství (možnost dovozu hnojiv).

Město začalo být ve vnímání lidí pevně spojeno s průmyslem a venkov se zemědělstvím. Vznikaly celé průmyslové oblasti, řada podniků byla vybudována na okrajích měst, továrny se často nacházely i v obytné zástavbě. Města se s přílivem nových dělníků rozrůstala a prostor pro výrobu se postupně vytvářel i v menších městech.

Opavské Slezsko bylo jednou z průmyslově nejvyspělejších částí habsburské monarchie. Dokládá to rozvoj železnic, ale i působení podnikatelských osobností typu Carla Weisshuhna, hraběte Razumovského, podnikatele Herbera a dalších. Rozšíření parních strojů a hutnictví si vyžádalo masivní využívání kamenného uhlí, které se však stále těžilo primitivními nástroji. Ve 2. polovině 19. století se začala běžně využívat elektřina. Po vynálezu elektromotoru se uplatnila pro pohon strojů v továrnách i v městské dopravě (tramvajová doprava v Opavě).

Poválečné hospodářství se orientovalo na rozvoj těžkého průmyslu – na produkci železa a oceli, strojírenských výrobků (dopravní prostředky, zemědělské stroje), paliv, energií a chemie. Průmyslové podniky z pohraničí byly po vysídlení Němců přesunuty na Slovensko. Tradiční odvětví spotřebního průmyslu byla vytlačena na okraj. Po roce 1948 přešla naše země na centrální hospodářské plánování a všechny podniky byly zestátněny. Naplno se rozběhla elektrifikace, rozvodny i stožáry vysokého napětí protkaly krajinu, zdrojem energie se staly nové vodní elektrárny (např. Kružberská přehrada).

 

Obrazová příloha:

 

Neplachovice;  sedlářská dílna pana Benše (foto Pustka, 1961, fotoarchiv Slezského zemského muzea)

 

Hradec nad Moravicí – Podolí, kovářská dílna v roce 1935 (kopie fotografie ze sbírky Jindřicha Skařupy)

 

Hradec nad Moravicí Albert Kukol, učeň v dílně mistra kamnáře Tomance, nedatováno (pohlednice ze sbírky Jindřicha Skařupy)

 

Staré Těchanovice – zpracování břidlice na krytinu (foto Solnický, 1959, fotoarchiv Slezského zemského muzea)

 

Velké Heraltice, bývalá kovárna v centru obce (foto Petr Chroust)

 

Budišov nad Budišovkou - tabačka na pohlednici z roku 1914. Státní tabáková továrna byla založena v roce 1873 (sbírka Petra Chroustová)

 

Branka. Branecké železárny, celkový pohled. Kresba – světlotisk, vydavatel neznámý, r. 1911 (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

Branka, Branecké železárny, nástrojárna, nedatováno (fotografie ze sbírky Jindřicha Skařupy)

 

Leskovec nad Moravicí. Interiér bývalé továrny lisovny nových hmot před výstavbou přehrady Slezská Harta (foto Solnický, 1985, fotoarchiv Slezského zemského muzea)

 

logo projektu
Oživlý svět technických památek
(c) 2012 - 2017