Pivo, líh a cukr

Pivovary, lihovary, cukrovary

Petr Andrle, Petr Havrlant, Petra Chroustová

Kde se pivo vaří …

Vaření piva holdovali naši předkové odnepaměti. Už v první půli 11. století je tato skutečnost zmiňována v několika historických listinách. Zavedení starobylé výsady královských a později i poddanských měst – práva várečného – se přisuzuje králi Václavu II. Znamenalo to, že pivo může vařit a šenkovat každý plnoprávný měšťan – tedy vlastník domu uvnitř městských hradeb. S tím úzce souviselo tzv. právo mílové, které zajišťovalo, že v okruhu jedné míle nesměl kromě občanů města, nikdo provozovat tzv. městské živnosti. Toto právo se vztahovalo nejen na vaření piva, ale i na ostatní řemesla. Mílovou výsadou byla vyloučena třeba levnější „přespolní“ konkurence. Výjimky se povolovaly zřídkakdy, jednou z nich byl jarmark, kdy cizí výrobky nabídnuté k prodeji byly naopak vítány. Opava získala mílovou výsadu v roce 1224. Porušení mílového práva bylo stíháno pokutami a jinými tresty. Středověký pivovarský monopol měšťanů na výrobu a výčep piva ve městech a vymezeném mílovém okolí byl zrušen až císařskými dekrety Josefa II. v roce 1788.

Pivovary, lihovary a likérky vznikaly od 19. století na mnoha místech. Pivovar byl  součástí dvora patřícího k velkostatku Velké Heraltice a další fungoval ve Starých Heřminovech. V Razové zřídili roku 1888 pivovar se sladovnou bratři Bittmannové, od roku 1893 byl pivovar v Sosnové (zanikl po 2. světové válce) a v Horním Benešově provozoval pivovar se sladovnou od roku 1902 J. Machold. V Lichnově je k roku 1908 doložena stáčírna piva. Modernizaci svého pivovaru řešil radikálně velmistr Řádu německých rytířů Evžen Habsburský, který v letech 1911–1912 vybudoval nový pivovar, lihovar a likérku na bruntálském Nisském předměstí. Pivovar patřil mezi nejmodernější ve Slezsku. Svou venkovskou konkurenci postupně umlčel měšťanský pivovar v Opavě, předtím však pivo vařily pivovary v Horním Benešově, Brumovicích, Stěbořicích a v řadě dalších obcí.

Přestože pivo bylo a je nápojem stále oblíbeným, tak počet pivovarů klesá. V roce 1835 bylo v českých zemích 1087 pivovarů. V roce 1900 to bylo jen 804, v roce 1921 klesl počet pivovarů na 590, v roce 1937 na 381. Klesající počet pivovarů ale neznamená pokles produkce. Díky modernizaci provozu a výroby piva nezklamal pivovarský průmysl ani v době nedostatku jiných potravin a plynule zásoboval trh pivem.

Hradec nad Moravicí pivovar a pivovarské sklepy

Nejstarším pivovarem na území města Hradec nad Moravicí, byl nepochybně již od hlubokého středověku pivovar hradní. Po nabytí městských práv roku 1481 obdržely také měšťanské domy na náměstí právo pivovárečné. Je jisté, že ať už z důvodu složité dopravy sladu a ječmene na vysokou hradní ostrožnu, malé kapacity hradní studny, či skalních zřídel, byl s velkou pravděpodobností hradní panský pivovar na počátku 16. století přestěhován pod západní svah k řece Moravici, kde byl ve stejném období založen nový panský dvůr Stránka.

První zmínky o pivovaru zbudovaném na tomto místě dokládají jeho existenci nejpozději k roku 1549. Dostupné komunikace a strategická poloha byla výhodná i vzhledem k dostupnosti kvalitní vody z řeky Moravice. Do skalnatého svahu na úbočí řeky byla záhy vyhloubena rozsáhlá sklepení.

V období třicetileté války (1618-1648) v éře dánského vpádu na Opavsko (1626-1627) sloužila tato sklepení jako úkryt hradecké mincovny, kde se za působení bývalého císařského mincmistra Baltazara Zwirnera a Daniela Rašky z hornoslezské Ratiboře razila falešná (lehká) rakouská mince. Mince byly měděné (za základ jim posloužily ukořistěné měděné pivovarnické pánve a starší mince) a jen lehce postříbřené. Mince se razily ve formě ½,1,3,15 a 24 krejcarů) a byly násilně Dány zaváděny mezi prostým obyvatelstvem v širokém teritoriu od Brna až po Krakow. V mincovně, jejíž zařízení pocházelo z mincovny v Těšíně a snad i z lichnštejnské mincovny v Opavě, pracovalo po dvě léta na 50 řemeslníků až do doby, kdy Opavsko obsadil Albrecht z Valdštejna.

Areál se následně vrátil k vaření piva a následující století lze označit v produkci piva za velmi úspěšné. Šlechtičtí majitelé pivovaru využili po ukončení třicetileté války zatížení města Opavy tzv. věčnou dávkou z piva a vína a začali hradeckým pivem konkurovat pivu z opavských městských krčem a venkovských trhů. K tomuto porušování práva mílového napomohlo i rozhodnutí císaře Josefa I. „Dobré časy“ menším šlechtickým pivovarům, resp. hradeckému pivovaru skončily až na konci 18. století, kdy byla výroba piva liberalizována.

 

Hradec nad Moravicí pivovarská restaurace, nedatováno (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

O tom, jak vlastně pivovárek v Hradci-Podolí vypadal, nejsou přesné a věrohodné informace. Nejspíše šlo o velkou prostornou budovu ve tvaru obdélníku, se sedlovou střechou. Objekt byl jednopatrový. V prvním patře byl byt sládka, sušárna sladu, rozlehlá půda. Na dvoře byly stáje pro koně.

V roce 1825 založili a vybudovali měšťané v Opavě moderně vybavený pivovar, který byl schopen ve velkém vyrábět kvalitní a levný zlatavý mok. Podnik postupně konkurenčně likvidoval nebo skupoval a uzavíral menší pivovárky v okolí (například Rolnický pivovar Brumovice).

Průmyslové výrobě nemohl dlouhodobě čelit ani pivovar na Hradci. Když v roce 1848 skončila povinnost poddaných odebírat pivo z knížecího pivovaru - přestal být provoz pro tehdejší majitele – knížata Lichnovské ekonomický. V letech 1882 až 1885 byla pivovarnická činnost knížecího pivovaru ukončena a pivovar byl uzavřen.

Knížata budovu nadále pronajímala. Noví provozovatelé areál přebudovali na velkou restauraci se zahradním posezením a kuželnou. Vyhlášená restaurace s možností pronájmu cizineckých pokojů se posléze stala centrem společenského života Hradce i oblíbeným výletním místem. Hojně navštěvovana hospůdka si zachovala svůj původní název – Fürst Lichnovsky´sche Brauerei. Tak je známá z dobových pohlednic.

 

Hradec nad Moravicí Pivovarská budova, sál, zahradní restaurace s kuželnou, světlotisk, rok 1901 (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

Na druhé straně pohlednice je text: "Prší, prší jen se leje a my domů nepůjdeme. Hostinská nás střecha kryje a dobré se pivo pije a my domů nepůjdeme až to všechno vypijeme !"

Po zavedení železniční dráhy do Hradce (r. 1905) zde Jan Domesle (jeden z nájemců pivovarské restaurace) dokonce organizoval kyvadlovou dopravu mezi nádražím a restaurací. Denně zde zajíždělo na 120 povozů.

Nájemci těžili z příjmů, které oblíbený šenk u řeky přinášel, neinvestovali však nic do údržby budov. Areál se tak záhy dostal do havarijního stavu. Majitelé se rozhodli v roce 1921 budovy pro značnou zchátralost zbořit. Činnost hradeckého pivovaru tak byla po více než 400 letech definitivně ukončena.

Po knížecím hradeckém pivovaru a vyhlášené výletní restauraci zůstaly na Podolí  pouze staré pivovarské sklepy. Jsou rozděleny na tři části – severní sklep je 9 m hluboký, 5m široký a 2,3 m vysoký. Střední sklep je dlouhý 26 m, široký 6 m a vysoký 4 m. Třetí část je zazděna. Mají svou zajímavou historii, kdy v době třicetileté války zde Dánové razili falešné mince. Na numismatických burzách mají falešné hradecké mince až trojnásobně vyšší hodnotu než pravé krejcárky. Z tohoto důvodu někteří znalci středověkých vojenských událostí při návštěvě Hradce toto místo vyhledávají.

 

Hradec nad Moravicí pivovarské sklepy, pozůstatek dřívějšího pivovaru a vyhlášené restaurace (foto Petr Chroust)

 

Hradec nad Moravicí dochované klenby pivovarských sklepů (foto Petr Chroust)

 

Stěbořický pivovar

Panský pivovar s provozními budovami byl postaven roku 1745 v místě zvaném V Podhájí, nedaleko Stěbořického rybníka. Roku 1856 jej koupil F. Egger a Tadeáš Dittrich. O dva roky později Egger prodal svou polovinu Johaně Dittrichové. V roce 1873 pivovar zmodernizoval její syn August Dittrich.  V dobách největšího rozkvětu, kolem roku 1896, se v pivovaru vařilo až 10 000 hl piva ročně a dováželo se do řady výčepů po kraji. Pivovar byl v provozu do roku 1913, kdy vyhořel a nebyl již zprovozněn. Zničen byl hlavní trakt a samospádný vodovod. Dodnes se zachovala budova sladovny, ve které je dnes sklad obilí. Z pivovarské technologi e se v interiérech bohužel nic nedochovalo. Zachovány zůstaly rovněž sklepy, které dnes slouží firmě Horský pramen jako sklady. Součástí komplexu je také správní budova, což je původní Pivovarská hospoda.

 

Stěbořice, současná podoba sladovny pivovaru (foto Petr Chroust)

 

Stěbořice, okno sladovny pivovaru, všimněme si typického cihlového zdiva.

 

Stěbořice, areál pivovaru na  historické pohlednici (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

Pivovar Velké Heraltice

V lesnatém údolíčku potoka přímo pod zámkem ve Velkých Heralticích stojí pivovarské budovy, které byly dříve součástí hospodářského dvora. Z této skutečnosti se také odvozoval název pivovaru - v listinách je připomínán jako Panský či Zámecký. Za plného provozu se v pivovaru vařilo až 2000 hektolitrů zlatavého moku ročně a to až do roku 1907.


Ve Velkých Heralticích můžeme dodnes vysledovat ukázkovou koncentraci venkovského podnikání a pozůstatků zajímavých technických památek. Pod zámkem se v těsné blízkosti nacházel pivovar s lihovarem, vodní elektrárna, blíže středu obce pak bývalá kovárna a pekárna.

 

Velké Heraltice – celkový pohled na zámek a hospodářské objekty, 1912 (fotochromie ze sbírky Petra Havrlanta)

 

Velké Heraltice – bývalý lihovar (na fotografii vpravo) a pivovarský komín pod zámkem (foto Petr Chroust)

 

Velké Heraltice – lihovar na dobové pohlednici, výřez  (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

Brumovický pivovar

Brumovický pivovar vznikl, podobně jako mnoho jiných pivovarů, jako panský. Posléze se však stal majetkem Rolnické akciové společnosti. Dosahoval produkce až 10 000 hl piva ročně. Na počátku 20. století jej koupila opavská Měšťanská pivovarská společnost. Dá se předpokládat, že účelem koupě byla likvidace brumovické konkurence. V roce 1907 byl pivovar uzavřen a přeměněn na sklad piva. Mohutné, účelově přestavěné budovy, jsou v současnosti využity v duchu pivovarské tradice, neboť nový vlastník firma SAELA s.r.o. v prostorách bývalého pivovaru produkuje originální pivní kosmetiku, jejíž historie vychází z mnohaleté tradice českého pivovarnictví. Pivní kosmetika je vyráběna ručně a obsahuje velké množství piva, chmelového extraktu a pivovarských kvasnic.

 

Brumovice, pivovar kolem roku 1899, víceokénkový tónovaný světlotisk, výřez (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

Brumovice, interiér pivovaru v průběhu rekonstrukce 2012 (foto Petr Chroust)

 

Brumovice, celkový pohled na pivovar (foto Petr Chroust)

 

Horní Benešov

Již v zakládací listině města Horní Benešov z roku 1253 se uvádí, že měšťanům náleží právo várečné. Ve městě bylo celkem 52 a později 54 domů s tímto právem, které garantovalo, že měšťané mohou pivo nejen vařit, ale ve stanovené době jej i prodávat.

V Horním Benešově bývaly dva pivovary. Městský pivovar byl umístěn v několika budovách na Krnovské ulici, z nichž do dnešních dnů zůstala zachována pouze jedna. V podzemí této budovy se nacházela vydatná studna s kvalitní vodou a po zavření pivovaru zde sídlila sodovkárna. Pivovar byl v provozu zřejmě do roku 1937, poté bylo v největším z objektů zřízeno městské kino. V padesátých letech byl zbourán domek u pivovaru, který využíval nájemce Benedikt Kohn. Objekt Městského kina byl zdemolován v šedesátých letech. Druhý pivovar stál v blízkosti dolů v lokalitě zvané „Ve štolách“. Tento pivovar však zcela zanikl a není ho již možné identifikovat. V Horním Benešově byl mimo pivovaru také lihovar, závod na výrobu likérů a ovocných šťáv, pekl se perník. 

 

Pivovar v Razové

Razová bývala podstatně větší obcí než je dnes. Kolem roku 1900 v ní žilo 2500 obyvatel. V současné době má kolem 500 stálých obyvatel a část je využívána chalupáři. Pivovar bratří Bittmannů stál v Razové do roku 1928. Poté byl přeměněn na sladovnu, která zanikla o jedenáct let později. Z vyprávění potomků rodiny Bittmannů se dozvídáme, že rodina provozovala pivovar i sladovnu již od 19. století. Vzhledem k velikosti objektu musel pivovar dodávat pivo nejen ostatním hospodám v obci, ale určitě i do okolních vesnic.

Po roce 1910 došlo k výraznému rozvoji průmyslové výroby piva (Pivovar a likérka Řádu německých rytířů v Bruntále) a malé pivovary nemohly tomuto trendu stačit výstavem, kvalitou, ale ani cenou. Zanikl tedy i pivovar v Razové a zůstává zde jen výroba sladu. Po roce 1945 však zanikla i tato výroba a objekt sloužil zemědělcům jako sklad. Postupně došlo k devastaci objektů a dvorní část se rozpadla zcela. Až po roce 2000 byl objekt prodán do soukromých rukou a došlo k demontáži zařízení pro úpravu obilí na slad. V objektu byla i velká hostinská místnost a rozsáhlé sklepy, které v minulosti zcela určitě sloužily pro úschovu ledu pro další hostinské provozy.

 

Razová, kopie fotografie objektu pivovaru z roku 1900 (archiv KZSB)

 

Razová, štítek pivovaru bratří Bittmanů (archiv KZSB)

 

Razová, průčelí a dveře bývalého pivovaru, všimněme si užití tufitových prvků (foto Petr Chroust)

 

Opavský pivovar

První zmínka o o vaření piva v Opavě pochází z listiny Přemysla Otakara I. z roku 1224. Vlastní pivovar začalo město Opava provozovat na konci 15. století. Stával nedaleko dnešní konkatedrály Nanebevzetí Panny Marie, jmenoval se Taberna a produkoval pšeničné pivo, které se čepovalo v radničních sklepích i ve vlastní pivnici.

S výstavbou nového pivovaru se započalo v roce 1824 a už o rok později se v něm vařilo pivo. Tehdejší Bürgerliche Troppauer Bierbrau ročně produkoval zhruba sedm tisíc hektolitrů a za prvních deset let produkci ztrojnásobil. Za dob rakouské monarchie se opavské pivo čepovalo dokonce ve Vídni. Opavský pivovar přežil obě světové války, znárodnění i normalizaci. Jeho modernizovaná technologie a efektivita byla příčinou úpadku mnohých malých pivovarů v okolí.

V devadesátých letech 20. stol. patřil do skupiny Moravskoslezských pivovarů. V roce 1994 společnost opavský pivovar prodala. V roce 1998 získal pivovar podnikatel Kamil Kolek. V té době sice pivovar uvedl na trh několik nových speciálních druhů piva, ale v roce 2005 bylo vaření piva v Opavě ukončeno.

Bruntálský pivovar

Právo vařit pivo patřilo k významným výsadám obyvatel nově zakládaných měst. V Bruntále, v městě s nejstarší zakládací listinou v českých zemích, mělo toto právo na sklonku 13. století 109 domů. Počet právovárečných domů se v průběhu dalších století již příliš nezměnil – v roce 1627 bylo ve městě 112 domů s tímto privilegiem. Záhy začala vařit pivo na svých statcích i šlechta, pro kterou se stalo pivovarnictví významným zdrojem příjmů. Panský pivovar zřídil v Bruntále v letech 1556–1557 Jan starší z Vrbna. Další zmínka o pivovaru ve městě pochází z roku 1568, kdy Bernard mladší z Vrbna přenechal pivovar městu za čtyři vsi. Nový panský pivovar byl v Bruntále postaven roku 1653 Řádem německých rytířů.

Pivovarnictví samo prošlo zásadní změnou, když se proces vaření piva změnil z výroby řemeslné v průmyslovou. Modernizace předpokládala značné investice, které si město nemohlo dovolit. Starý měšťanský pivovar (dnešní sladovna) byl proto roku 1864 pronajat a posléze roku 1870 prodán Nathanu Hamburgerovi. Výroba piva byla však i nadále ztrátová a nakonec došlo v roce 1908 k jejímu zastavení.

 

Bruntál, tácek pod pivo bruntálského pivovaru před rokem 1918 (ze sbírky KZSB)

 

Jestliže se v některých textech o výrobě piva na Bruntálsku objevuje velice lákavý slogan „O muzice, o bálu, chutná pivko z Bruntálu“, může jít o pravdivý dobový výrok, nebo také jde o pozdější nostalgický povzdech. Pravdou je, že každý, kdo se v uplynulých staletích nějakou měrou zasloužil o rozvoj oblasti Nízkého Jeseníku, měl vždy nějakým způsobem co do činění s pivem či výrobou likérů. Mělo to jednu nespornou výhodu – tržby za pivo a za alkohol zůstávaly doma. V místě. Podobně tomu tak bylo i u ostatních výrobků. Je to návod k tomu, jak rozvíjet další naše dobré podnikání. Vyrábět, prodávat a utrácet co nejvíce doma. Bohatne nejen výrobce a prodejce. Bohatnou také města a obce. A to podnikatelé sto a více let před námi dobře věděli.     

 

Lihovarnictví a cukrovarnictví

V druhé polovině 19. století se mohutně rozvíjelo pěstování nových hospodářských plodin, především cukrové řepy. Nové technologie umožňovaly zpracovávat průmyslově řepu, brambory, chmel a čekanku, což způsobilo zvýšený zájem o pěstování těchto plodin, a podnítilo další rozvoj zpracovatelského průmyslu. Na konci 19. století se proto mohla vyvinout agrárně-průmyslová soustava s cukrovary, lihovary, škrobárnami atd., provozovaná velkostatky a družstvy. U zrodu zpracovatelských družstev stáli mnohdy sami zemědělci.

S výrobou piva se naši předkové zajímali o výrobu jiných nápojů, jejichž základem nebyl slad, ale líh. To znáte. Konec konců výroba destilovaných nápojů je také velice významným ekonomickým artiklem. O tom by mohl vyprávět Karel Kurzweil, který vedle ctihodného povolání ranhojičského experimentoval s lihem a dovedl tuto činnost do takové dokonalosti, že si mohl v roce 1829 požádat o živnost určenou k výrobě rosolek a likérů. Ve stejnou dobu postavil Řád německých rytířů v Bruntále i lihovar. Nathan Hamburger, který získal právo pivo a další nápoje nejen vyrábět, ale i prodávat, se stal v roce 1864 nájemcem městského pivovaru v Bruntále, později se stal jeho majitelem a přestavěl ho na jeden z největších a nejmodernějších průmyslových podniků v okolí. Měl také nějaký čas továrnu na máslo a několik hospod ve městě, kde prodával alkohol, mj. restauraci “Zur Bierquelle”. Protože ale byla  výroba piva  ztrátová, byla v roce 1908 zastavena, v roce 1911 Nathan Hamburger prodal bývalý měšťanský pivovar Řádu německých rytířů. Založil likérku s drožďárnou a sladovnou. Po roce 1926  začala výroba upadat (zavedení povinných dodávek cukru, piva a lihovin státu), negativní dopad na podnik měla hospodářská krize. Takovýchto příběhů lze na Opavsku a Nízkém Jeseníku dokumentovati desítky.

Lihovarnictví ve Velké Polomi má letitou tradici. Na počátku bylo vaření piva - první zmínka je z roku 1500. Panský neboli hraběcí neboli Wilczekův pivovar byl součástí dvora a byl spojen s vodní tvrzí. Do historie se zapsal sládek, odborník na slovo vzatý, Jindřich Scholz. Jeho bratr Hugo po vzájemném nedorozumění postavil nový konkurenční, tzv. Scholzův, pivovar na okraji obce, a pivovar na statku tím zanikl. V pozdější době pak pivovar odkoupili sedláci a změnili jej na lihovar, který slouží dodnes. Kromě lihovaru zde působí také likérka a pěstitelská pálenice.

 

Velká Polom, bývalý pivovar, dnes fungující likérka (foto Jiří Hon)

 

Dolní Životice, lihovar v současné podobě po přestavě roku 1985 (foto Petr Chroust)

 

Dolní Životice, lihovar z roku 1908 v původní podobě (foto ze sbírky Petra Pasiče)

 

Kerhartice, bývalý lihovar v při zaniklé obci Kerhartice (foto Petr Chroust)

 

Horní Benešov, Bělidlo, lihovar přestal pracovat teprve nedávno (foto Petr Chroust)

 

Horní Benešov, Bělidlo, zbytky strojního zařízení lihovaru (foto Petr Chroust)

 

Opava - Vávrovice, cukrovar

Historie cukrovaru Opava se začala psát v roce 1869, kdy se slezští rolníci na schůzi řepařů v Jaktaři rozhodli založit cukrovar. Byl zvolen tříčlenný výbor, který vedl veškeré práce při výstavbě. Téhož roku byl položen základní kámen. První kampaň byla zahájena 8.1.1870 z řepy sklizené v roce 1869, během ní bylo zpracováno 7 616 t cukrovky.

V roce 1905 byla požárem zničena surovárna. Po první světové válce se značně investovalo do technologie, ale během 2. světové války byla opět značná část zařízení zničena. Při opravách válkou zničených zařízení bylo jasné, že cukrovar dožívá a také bylo nutné zvýšit jeho kapacitu, neboť ze 13 cukrovarů postavených před 1. světovou válkou ve Slezsku zůstal jen jeden v Opavě-Vávrovicích. Proto v roce 1949 začaly stavební práce na novém cukrovaru.

První kampaň v novém cukrovaru byla zahájena roku 1953 s kapacitní normou zpracování  1.000 t cukrovky/den.  Cukrovar se stal součástí  národního podniku  Slezské cukrovary. Postupně procházel různými reorganizačními změnami a byl dále rekonstruován. V roce 1989 byl jedním z devíti závodů Severomoravských cukrovarů s.p. a zpracovával 2 050 t cukrovky/den. V roce 1992 byla založena  a.s. 1. Slezská. V tomto období byla provedena rekonstrukce difuze a dalších zařízení na vyšší kapacitu.

V listopadu 1998 cukrovar získala rakouská společnost Agrana. Od roku 2000 je zde zpracováváno více než 3000 t cukrovky za použítí nejmodernějších postupů a technologií. Přesto je cukrovar v globální světové konkurenci ohrožován nízkými cenami třtinového cukru a výroba cukru v České republice by bez celní ochrany a dovozních kvót nejspíše zanikla.

 

 

Vávrovice, záběr z cukrovaru (foto Solnický, 1959, fotoarchiv Slezského zemského muzea)

 

Vávrovice, cukrovar, historické strojní zařízení (foto Petr Chroust)

 

Vávrovice, exkurze v současném moderním cukrovaru  (foto Petr Chroust)

 

 

Háj ve Slezsku

Byl postaven z podnětu báňského inženýra Jana Jindřicha Golda a o první kampaň se v něm v době, kdy se u nás pěstování cukrovky teprve zavádělo, postarala firma Freiheitsauer Zuckerfabrik. Od barona Rotschilda najala společnost přiléhající dolnobenešovské panské pozemky o výměře asi 60 ha a později k nim připojila dalších 38 ha pozemků chabičovského mlýna.

Při první kampani v roce 1859 bylo denně zpracováno asi 700 q řepy, v roce 1924 až pět tisíc. V první kampani tu pracovaly dvě stovky dělníků, později se jejich počet zdvojnásobil. V roce 1873 bylo v cukrovaru zavedeno elektrické osvětlení jako ve vůbec prvním závodě v celém Rakousku-Uhersku. Při pokusech s elektrickými přístroji, konstruovaných na gumových podkladech, učinil podnikatel Jan Wondruška technický vynález použitím podkladů břidlicových.

 

Háj ve Slezsku, bývalý cukrovar kolem roku 1866 (kopie pohlednice OÚ Háj ve Slezsku)

 

V rodině hospodářského správce cukrovaru Vančury se 23. června 1891 narodil spisovatel Vladislav Vančura. O dva roky později se Vančurova rodina odstěhovala. Na rodném domě je umístěna pamětní deska.

Cukrovar dosloužil v roce 1931 a v letech budování vojenských opevnění v něm byl umístěn vojenský oddíl. Za války došlo k demolici cukrovaru.

 

Cukrovar ve Skrochovicích na dobové pohlednici, výřez (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

logo projektu
Oživlý svět technických památek
(c) 2012 - 2017