Otisky neobyčejné osobnosti Carla Weisshuhna v údolí Moravice
Antonín Tichý, Petr Zahnaš
Carl Weisshuhn se narodil 27. 2. 1837 do rodiny nadlesního Carla Wilhelma Weisshuhna a jeho ženy Idy rozené Engerové v myslivně Jeruzalém mezi Rybnikem a Ratiboří v tehdejším Prusku. Poté, co se bratři Carl a Paul Weisshuhnovi natrvalo usadili na Opavsku, následovali je také jejich rodiče. Jejich matka se sem často jezdila léčit do Jánských Koupelí. Otec, potomek pruských důstojníků, se jako 69letý vdovec (manželka Ida zemřela v roce 1873 v Zálužném a je pohřbena na hřbitově v Nových Těchanovicích), přiženil ještě téhož roku do Lesních Albrechtic, kde pojal za ženu sedmadvacetiletou Antonii Sochovou. Mnohem dříve se v tomto koutě Opavska, nad řekou Moravicí, zabydleli jeho synové Carl a Paul.
Podnikatel a stavitel Carl Weisshuhn, 27.2.1837 - 4.1.1919
Nejprve, s příslovečnou pílí, přivedli k prosperitě pronajatý Nový mlýn v Brance u Hradce nad Moravicí (dnes provoz Braneckých železáren). Poté si, v roce 1862, pronajali v údolí Moravice stojící mlýn v Lesních Albrechticích č. p. 29 a oba se zde záhy oženili. Paul si vzal mlynářovu dceru Marii Theimerovou a Carl pak Frideriku Breyerovou, pocházející z dědičné rychty v nedalekých Větřkovicích. S ní měl celkem třináct dětí. Ke mlýnu brzy přistavěli pilu a kromě obchodování s dřívím se později věnovali zejména stavitelské činnosti. Především šlo o budování silnic a železničních tratí po celém území monarchie i Pruska.
Prvním sídlem firmy Carl Weisshuhn, stavební podnikatel a obchodník dřívím, byl dům č. 11 v Zálužném. V roce 1870 pak firma, profitující také na výrobě dřevěných železničních pražců, přesídlila do Opavy. Rodinná firma, v níž byl starší bratr majitelem, Paul Weisshuhn (1835 - 1907), prokuristou, vlastnila vedle několika domů ve městě i rozsáhlé lesy a souvislou řadu mlýnů a pil v údolí Moravice, v úseku od dnešní Kružberské přehrady až po Opavu. Weisshuhnové provozovali také lomy na břidlici a od roku 1884 drželi i statek Melč a lázně Jánské Koupele, zakoupené od Felixe Arze hraběte z Vassegu.
Připomeňme si některé zajímavé okamžiky Weisshuhnovy podnikatelské a stavební činnosti. Mnohé jeho počiny zanechaly své výrazné stopy v údolí Moravice.
1869 Výroba krabic na doutníky pro potřeby státních tabákových továren – Weisshuhnův stroj vyráběl 10x levněji než dosavadní němečtí dodavatelé; pro státní dodávky bylo potřeba cca 1 milion krabic ročně. Weisshuhn získal dvě prestižní ceny na světové výstavě ve Vídni a kontrakt na dodávky na 1 rok. Vzhledem k tomu, že si svůj vynález nenechal patentovat, přišel o další zakázky na úkor generálního ředitelství podniků arcivévody Albrechta.
1870 Přemístění sídla firmy do Opavy.
1884 Koupě Janských koupelí a břidlicového dolu v Mokřinkách.
1885 Výstavba parní pily v Zálužném.
1886 Modernizace mlýna a papírny a stavba mostu v Annině Dolině (Annatal) u Vítkova.
1885-9 Revitalizace a přestavba objektů v Jánských Koupelích, modernizace pokojů a zařízení lázní, velké změny v lesním hospodářství, výstavba nových pavilonů, promenádních chodníků, rozhledny Karlova vyhlídka na Carls Höhe nad Jánskými Koupelemi; navrácení lázní k prosperitě.
1887 Stavba okresní silnice Mikolajice–Melč a koupě dědičné rychty v Kružberku.
1888 Modernizace mlýna Prachovníku v Kylešovicích a přestavba na brusírnu dřeva; zde, po poradě s ředitelem Annathalské papírny Sigmundem Pollakem, přišel na myšlenku založit na řece Moravici velkou papírnu.
1889-91 Výstavba papírny v Žimrovicích se splavem u Kozího hřbetu a papírenským kanálem; zahájení stavby - 24. květen 1890, spuštění výroby 29.8.1891, kanál stavěla firma Angelo Migliarina.
1892 Stavba okresní silnice Svatoňovice–Staré Těchanovice a mostu v Kružberku.
1897 Dolování železné rudy u Horního Benešova.
1897 Výstavba železniční trati Valšov–Rýmařov.
1899 Regulace toku řeky Opavice u Krnova.
1901 Stavba rodinné vily Friderike nad údolím Moravice u Kružberka.
1908 Prodej břidlicového dolu v Mokřinkách Camillo Razumovskému.
1908 Vznik veřejné obchodní společnosti „Carl Weisshuhn und Söhne“.
1910 Je prvním majitelem a uživatelem osobního automobilu v Opavě.
1911 Vyprojektoval přehradu na řece Moravici, shodou okolností téměř přesně v místech, kde mnohem později v letech 1948 - 1955, vyrostla vodní nádrž Kružberk.
1914 Vznikla úzkokolejná, 3 km dlouhá, koňská železniční vlečka z papírny v Žimrovicích na hradecké nádraží.
1917 Koupě papírny ve Svobodě nad Úpou.
Mlýn a papírna v Annině Dolině (Annatalu) u Vítkova (ze sbírky Petra Havrlanta)
Železniční most přes Moravici ve Valšově (ze sbírky Petra Zahnaše)
Podnikavý a vzdělaný Carl Weisshuhn, řídící se celý život zásadou: „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra", byl v Opavě významnou osobností. Mimo jiné byl i členem sboru evangelické církve, stejně jako řada dospělých příslušníků jeho rozvětvené rodiny. Posedlý myšlenkou na těžbu zlata navštívil, v doprovodu některých synů, celkem čtyřikrát studijně Spojené státy Americké. Zde navázal úzké přátelství s Thomasem A. Edisonem a prohloubil svůj přirozený vztah k technickému pokroku.
Po zkušenostech s výstavbou vodního náhonu pro lepenkárnu hraběte Camilla Razumovského (1852–1917) v Anenském údolí u Vítkova a s přestavbou bývalé prachárny v Kylešovicích u Opavy na brusírnu dřeva, se Carl Weisshuhn ve svých 54 letech pustil do zcela nového typu podnikání. U okresního hejtmanství v Opavě si 18. 12. 1891 nechal zaregistrovat továrnu na balicí papír v Žimrovicích, jejíž výstavbu, včetně náročného vodního náhonu, provedl v letech 1888–91 i za cenu značných nákladů. Ty si vynutily prodej části pozemkového majetku velkostatku Melč s Jánskými Koupelemi, zmíněnému hraběti Razumovskému.
Žimrovická papírna
Výstavba papírny byla zahájena v roce 1890. Rok nato byla uvedena do provozu dřevobrusírna, dokončena tovární hala a instalován a spuštěn papírenský stroj. Vyráběl zpočátku jen 4 až 5 tun papírové hmoty denně, postupně ale výroba papíru rostla. Koncem 19. stol. už činila produkce hnědého dřevitého neboli tzv. patentního papíru až 8 tun denně. Weisshuhnova papírna produkovala papírové pytle na cement a hnojiva i toaletní papír. Nedostatek bavlny a juty během první světové války si vynutil výrobu průmyslových papírových pytlů. V době největšího rozmachu papírna chrlila až 25 milionů kusů ročně a přinesla Weisshuhnovi značné zisky. Díky jim mohl rozšířit své podnikání i do jiných oblastí českých zemí. Firma expandovala také do Krkonoš, kde zakoupila papírnu ve Svobodě nad Úpou.
Veškeré výrobky se zpočátku odvážely koňskými potahy na nádraží do Opavy, od roku 1905 po výstavbě železnice do Hradce se zboží překládalo na vagóny na hradeckém nádraží. V roce 1914 vybudoval Weisshuhn koňskou úzkokolejnou vlečku pro přepravu nákladu z papírny na hradecké nádraží. Koňská síla byla v roce 1938 nahrazena motorovou trakcí, která se používala až do 60. let minulého století, kdy ji vystřídala automobilová doprava.
Po II. světové válce byl znárodněný závod několikrát reorganizován a začleňován pod národní podniky. Jako jedna z mála papírna odolala ekonomickým tlakům v minulosti i současnosti a od roku 2006 je součástí nadnárodní společnosti Smurfit Kappa Group.
Žimrovická papírna (ze sbírky Petra Zahnaše)
Weisshuhnův kanál
Současně se stavbou papírny v Žimrovicích stavěl Carl Weisshuhn v letech 1890 až 1891 ve skalnatém svahu nad Moravicí unikátní vodní náhon pro dopravu dřevní hmoty a zároveň vody jako suroviny i levného zdroje energie pro papírnu.
Náhon je dlouhý 3,6 km, začíná splavem na řece Moravici, kde jsou umístěna vstupní česla a regulace výšky hladiny, dále jsou vybudovány tři svahové tunely a dva akvadukty nad lesními cestami, po trase je několik přepadů, regulujících výšku hladiny toku. Kanál má minimální spád 6 cm na 100 m a je 4–5 m široký. Jeho vhodným vedením v obtížném terénu byl získán spád na vodní turbíny ve výši 24 m. Získaný spád vodního proudu bez problémů poháněl devět Girardových turbín o celkovém výkonu 750 kW. V roce 1927 je nahradily Francisovy turbíny, které zde fungují až do současnosti.
Francisova turbína (foto Petr Chroust s laskavým svolením společnosti Smurfit Kappa Group)
Podrobný plán řeky Moravice s Albrechtickým a Domoradovickým mlýnem a Weisshuhnovým náhonem spojujícím Moravici s papírnou v Žimrovicich. Nákres z knihy Ida Weisshuhn: Vzpomínky na mého otce (Zemský archiv Opava, 2001)
V roce 1889 byly zahájeny projektové a geodetické práce. V květnu 1890 byla stavba povolena a okamžitě zahájena. V srpnu roku 1890 byl v čedičové skále proražen pod Kozím hřbetem první tunel na kanálu, který má délku 45 m, šířku 4 m a výšku 3 m. Před dokončením stavby byl při povodni tunel zalit povodňovou vlnou a zcela zanesen bahnem a kamením. Rovněž došlo k poškození části vodního díla a továrny v Žimrovicích. I přes tyto problémy byl v květnu 1891 celý kanál uveden do provozu.
Žimrovice, stavba Weisshuhnova náhonu - odstřelovací práce, nedatováno (fotografie ze sbírky Jindřicha Skařupy)
Weisshuhnův kanál v současnosti (foto Petr Chroust)
Weisshuhnův kanál v současnosti (foto Petr Chroust)
Weisshuhnův kanál v současnosti (foto Petr Chroust)
V současné době je toto unikátní vodní dílo pečlivě udržováno a je chráněno jako technická památka. Pozoruhodnost díla umocňuje fakt, že kanál je po celé své délce veden ve svazích zdejších strmých skalnatých kopců. I po mnoha letech zůstává papírenský kanál plně funkční.
Carl Weisshuhn využíval kanálu pro plavení dřeva i výrobu elektrické energie. Dříví se do továrny plavilo až do roku 1966. Plavba a zpracování dřevné hmoty byla později nahrazena sběrovým papírem.
Plavení dříví
Plavení dřeva po řece ze vzdálenosti až 60 km a dále náhonem do papírny byl koncem 19. století v kraji ojedinělý způsob dopravy. Jak se později ověřilo, ekonomicky velmi výhodný, protože snížil náklady na dopravu suroviny až na dvacetinu oproti dopravě koňskými potahy. Metrovou kulatinu zbavenou kůry připravovali během roku lesní dělníci na vhodných místech podél břehů Moravice, a pak při jarním tání nebo za podzimních dešťů, kdy se zvýšil stav vody, plavili dělníci surovinu až k Weisshuhnovu splavu u Kozího hřbetu a odtud náhonem až do továrny. Za příznivého stavu vody dokázal nevelký počet dělníků dopravit na papírenský manipulační dvůr denně 1000 až 2000 metrových dřevěných špalků – tzv. Weisshuhnek. Plavení dříví ustalo v roce 1966.
Plavení dříví do Žimrovických papíren, v pozadí budova lázní Jánské Koupele (foto Slipek 1936, fotoarchiv Slezského zemského muzea)
Plavení dřeva na Weisshuhnově kanálu – před objektem papírny (ze sbírky Petra Zahnaše)
Od roku 1907, po smrti bratra Paula, zřídil Weisshuhn vlastní obchodní oddělení. Hned v následujícím roce, 23. 9. 1908, uzavřel společenskou smlouvu se svými syny Karlem jun. (* 6. 11. 1867 Lesní Albrechtice) a Ernstem (*12. 11. 1879 Opava) na veřejnou obchodní společnost Carl Weisshuhn und Söhne se sídlem v Opavě, kterýžto název byl rodinou zachován i po jeho smrti.
Carl Weisshuhn havaroval na saních při kontrole lesa dne 4. ledna 1919, a ještě téhož dne svým zraněním, v oblíbeném rodinném sídle Na stoupách (Seifenmühle, dnes na dně Kružberské přehrady), podlehl. Zanechal po sobě majoritní podíl na celkové hodnotě rodinného majetku, oceněného na 1 672 354 rakouských korun, čímž se zařadil k nejbohatším podnikatelům v Rakouském Slezsku.
Carl Weisshuhn byl prototypem úspěšného průmyslového podnikatele konce 19. století, který svým smyslem pro využití moderní techniky, kombinací důvtipu a podnikatelských schopností dokázal využít místních podmínek a významně se zasadil o rozvoj zdejšího regionu. S jeho dílem se dodnes setkáváme na mnoha místech, především pak v údolí Moravice. Nechybělo mu ani široké sdrce, smysl pro dobročinnost a vlastenectví. Ve velkém obdarovával dobročinné spolky, pro děti dělníků a úředníků žimrovické továrny postavil v Žimrovicích novou školní budovu. Byl horlivým návštěvníkem opavských kin a se stejným zájmem navštěvoval také divadlo nebo cirkusová představení.
