Textiláci minulých staletí

Petr Andrle

 

Textilní průmysl a navazující drobné podnikání byl v minulých stoletích významnou hybnou silou rozvoje Bruntálska, Krnovska, Šternberska a Opavska. Drobné podnikání, včetně textilního, má v oblasti Nízkého Jeseníku dlouholetou neopomenutelnou tradici, související s rozvojem venkovské oblasti, protože zde nebyla nikdy velká města. Vypráví se, že když horníci poslední den vyfárali na povrch a rozhlédli se krásnou krajinou, oseli ji lnem, doplnili pastvinami a fortel převzatý od podzemních skřítků využili k podnikání. Stali se tkalci, hutníky, zemědělci, továrníky a především obchodníky neboli po vyčerpání technologicky dosažitelného bohatství hlubin docházelo v celé oblasti Nízkého Jeseníku k rozvoji pastevectví, zemědělství a pěstování průmyslových plodin a jejich zpracování.

Koncem 18. století se ve Slezsku a na severu Moravy rozvíjelo značnou měrou tkalcovství, pěstování lnu a ostatní přidružené činnosti. Zejména proto, že od roku 1773 se mu mohli věnovat všichni obyvatelé bez ohledu na cechovní omezení. V tomto období nastal rozmach výrobních forem soustředěných manufaktur. Mezi významná centra rozvoje textilního průmyslu patřil Šternberk, Bruntál, Krnov, Moravský Beroun, Dvorce, Budišov nad Budišovkou, Horní Benešov a Opava.

V roce 1872 byla ukončena výstavba Moravskoslezské ústřední dráhy z Olomouce do Krnova a Opavy. Kudy jezdil vlak, tudy kráčela i prosperita. Hospodářský rozvoj lokalit při železnici byl prudce urychlen (např. Moravský Beroun). Železnice byla v době koňských povozů, jako velice pokroková, silně podporována podnikateli i samotnými obcemi, znamenala impuls pro další rozvoj průmyslu. Železnici využívaly velké textilky, pivovar, pily, hamry a další podnikatelé, jejichž výrobky se z jinak obtížně dostupných míst levně a rychle dostaly na nové trhy v celém Rakousku-Uhersku. Dodnes platí, že moderní a rychlé dopravní spojení umožňuje snazší rozvoj podnikání.

Textilní podnikatelé z Krnova, Vrbna pod Pradědem, Bruntálu, Dvorců, Moravského Berouna, Budišova nad Budišovkou, Šternberka, Šumperka a dalších městeček byli známí na trzích v Haliči, ve Vídni, v Itálii a dokonce i v Manchestru. Továrník Hansel z Moravského Berouna založil filiálky dnešního Granitolu v Maďarsku, Německu, v Petrohradě a v Anglii. Franz Kolb zaplavil svými hracími skříňkami Rusko, Evropu a Jižní Ameriku. Johann Plischke získal zlaté medaile na výstavách v Mnichově, Londýně a Paříži. Jeho textilka ve Starém Městě dodávala výhradně na americký trh. Franz Heinz z Bruntálu dodával damašek a cvilín do celé Evropy a výhradně i na americký trh. Karel Polzer ze Dvorců byl dvorním dodavatelem břidlice ze Dvorců. Je jí pokryt vídeňský Schönbrunn i maďarský parlament. Antonín Luft, starosta Bruntálu, byl výsadním dodavatelem technologií pro cukrovary a pivovary. Tito lidé žili v místech našeho dnešního žití a zanechali stopy, které nazýváme geniem loci. Nejde o nic jiného, než ho probudit.

Na rozdíl od šlechty, která se více zajímala o hutnictví a důlní podnikání, do rozvoje textilního průmyslu vstupuje převážně měšťanský kapitál. A samozřejmě také um místních podnikatelů. Dovolíme si vám připomenout jen některá jména těch, kteří se zasloužili o rozvoj podnikání na Bruntálsku v 19. století. Mnohá jména zakryl již prach zapomnění a člověku by se zdálo, že není nutné je oživovat. Ale je to nutné, chceme-li dobře žít. 

V 19. století začala v Bruntále podnikat rodina Marburgů. Gustav Marburg založil v roce 1878 textilní továrnu a roku 1892 jako první v oblasti zprovoznil strojní tkalcovnu. V roce 1913 zaměstnávala firma Gustav Marburg & Söhne 1 400 pracovníků na 450 tkalcovských stavech. Byla to polovina výrobních kapacit textilek Bruntálu. Bruntálsko bylo v té době centrem malých firem, obchodujících a kooperujících s Evropou, Asií i Amerikou. Vyrábělo zde 40 malých a středních továren.

FERSTER EDUARD (1811-1877) – významný krnovský průmyslník v textilním průmyslu. Ve svém tkalcovském závodě zavedl listový stroj k výrobě vzorovaných tkanin, jimiž krnovští textiláci úspěšně ovládli trhy v alpských zemích. Má značnou zásluhu o napojení Krnova na železniční síť.

HANSEL MORITZ (1828-1902) rodák z Moravského Berouna, zakladatel dnešní akciové společnosti GRANITOL. Z malého tkalcovského podniku vybudoval strojní tkalcovnu, později využíval poznatků chemie k výrobě umělých kůží a nepromokavých pláten. Založil v Moravském Berouně místní nemocnici a byl několik volebních období i starostou města.

KURZWELL Friedrich ( 1840-1912) bruntálský průmyslník, který studoval chemii na vídeňské polytechnice, v roce 1877 převzal rodinnou firmu v Bruntále – obchody se smíšeným zbožím, továrny na rosolku, likéry a barvy. V letech 1887/88 starostou v Bruntále, byl také známým podporovatelem hasičských a tělovýchovných spolků a organizátorem místních peněžních a úvěrních ústavů.

V Miloticích nad Opavou provozoval Friedrich KURZWELL známé barvírny bavlněné a vlněné příze. Milotickou továrnu na barvy a laky provozoval v letech dále Ludwig Marx. Zajímavostí je, že ve sklepní peci se prováděla výroba vypalovacích laků (smaltů). V průběhu druhé světové války zde byly smaltovány německé vojenské přilby. Továrna měla desítky zaměstnanců a většinou bydleli v přilehlých obytných prostorách.

PLISCHKE JOHANN PEREGRIN ( 1810-1892) – syn chudého ručního tkalce z Andělské Hory vstoupil do podnikání tím, že o nedělích prodával na bruntálském náměstí kyselku. V roce 1838 založil v Bruntále malou ruční tkalcovnu na hladká plátna a damašek. V roce 1867 vytvořil se svými syny firmu „ Johann Plischke und Söhne“, která svými tkalcovskými výrobky zdatně konkurovala na trzích v Brně, ve Vídni, v Pešti a v Praze. Významných ocenění se těmto výrobků dostalo na světových výstavách v Mnichově, v Londýně a v Paříži. V roce 1872 založil stojní tkalcovnu ve Starém Městě u Bruntálu, která dodávala zboží výhradně na americký kontinent.

PLISCHKE ALOIS (1868 -1935) – syn Johanna P., velmi vzdělaný a zkušený bruntálský podnikatel, v roce 1905 se oženil s dcerou majitele karlovarského hotelu Pupp. Společník textilních továren v Bruntále, v Nových Heřmínovech a ve Vídni. V letech 1897 – 1922 byl v Bruntále členem městského zastupitelstva, od roku 1919 do roku 1922 starostou Bruntálu, zasloužil se o hospodářský rozkvět města.

TLACH VINZENZ (1773-1837) – významný podnikatel, který založil se svými společníky v roce 1821 v Ondřejovicích válcovnu. Těžili železnou rudu v Rejvízu, v Horním Benešově a v Malé Morávce. Vyráběli zinkový plech jako střešní krytinu, který vyváželi do Londýna, Berlína, Athén, Paříže, Amsterodamu a jiných světových metropolí. V roce 1836 založili měděný hamr v Albrechticích.

LUFT ANTONÍN – významný bruntálský podnikatel a veřejný činitel. Majitel strojní továrny na výrobu technologických zařízení pro cukrovary  a pivovary (výsadní právo výroby z roku 1851). Tato jeho továrna v Mezině patřila nejen mezi úspěšné průmyslové podniky, i on sám byl velice aktivním mecenášem a podporovatelem nejrůznějších činností ve městě. Byl poslancem Zemského sněmu a v letech 1864-1876 starostou Bruntálu.

HEINZ FRANZ ( 1812 Bruntál – 1886 Bruntál) – čestný občan města Bruntálu (1878), v roce 1930 mu byl v Bruntále odhalen pomník od sochaře Josefa Obetha. Franz Heinz byl významným bruntálským podnikatelem – zavedl do svých textilek strojní pohon. Dodával textilní zboží (cvilink a damašek) do celé Evropy a do Spojených států. Byl poslancem Zemského sněmu, členem Slezské obchodní komory v Opavě a třicet let obecním radním v Bruntále. Proslul jako podporovatel (mecenáš) místního školství a charitativních organizací.

BERL ERNST (1877 Bruntál – 1946 Pittsburgh USA) – vynikající chemik evropského formátu, původem z významné bruntálské podnikatelské rodiny Berlů. Do roku 1933 přednášel na Vysoké škole technické v Darmstadtu, kde je dnes umístěn Institut Ernsta Berla (makromolekulární chemie). V roce 1933 emigroval před nacismem do USA a patřil k předním profesorům Carnegie Institute of Technology in Pittsburgh. Zde také 16. února 1946 umírá.

OLBRICH WENZEL FRANZ (1846 Zlatý Potok u Králík- 1930 Bruntál) – dlouholetý starosta města Bruntál ( 1901-1919), členem zastupitelstva byl již od roku 1879. V období jeho starostování byla postavena nemocnice, obecná i měšťanská škola, gymnázium, jatka, hasičská zbrojnice, budovány nové komunikace, kanalizace a instalováno elektrické vedení. Sám byl úspěšným podnikatelem v textilu (Bruntál a Nové Heřmínovy). V roce 1906 jmenován čestným občanem města, později byla jeho jménem pojmenována dnešní třída dr. Beneše.

Textilní průmysl na příkladu Horního Benešova

Po ničivých nájezdech vojsk Matyáše Korvína ležel tento kraj až do roku 1523 v sutinách. Nově příchozí obyvatelé byli povoláni Brandenburgy až z dalekého Frýzska. Přinesli do krajiny novou energii a začali zde budovat své domovy. Doufali, že jim doly poskytnou obživu, ale brzy se přesvědčili o opaku. Využili však svých znalostí a začali pěstovat a zpracovávat len. Velmi záhy se ve městě tkalo tak kvalitní plátno, že benešovští tkalci byli obecně nazývání „benešovskými plátenními kováři“. Zdejší plátno bylo známo po celém světě. Od roku 1686 zde existoval tkalcovský cech. Tkalcovství se začalo prudce rozvíjet a zcela zastínilo dolování.

Další výrazná vlna rozvoje textilního průmyslu nastala v 19. století. Tkalcovny lněné a bavlněné příze vznikaly od r. 1817. V roce 1900 jich pracovalo ve městě více než 14 a vznikaly další. Byly zde rovněž bělidla a barvírny, pletárna, pletly se punčochy, vyráběla se veba, paličkované krajky, nitě, šňůry, provazy. V obci byla dokonce tkalcovská škola. Po roce 1945 začal textilní průmysl upadat. V roce 2005 ukončila činnost poslední textilní továrna - závod Moravolen v Horním Benešově a její areál zeje prázdnotou.

 

Horní Benešov na pohlednici kolem roku 1909 (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

Horní Benešov, objekt bývalé textilní barvírny, areálu zvaného „Bělidlo“ (foto Petr Chroust)

 

Milotice nad Opavou, továrna na laky Ludwig Marx, původně barvírna bavlněné a vlněné příze Friedricha Kurzwella (foto Petr Chroust)

 

Moravský Beroun v roce 1938, v popředí textilka, dnešní Granitol (zdroj www.baerner-laendchen.de)

 

 

logo projektu
Oživlý svět technických památek
(c) 2012 - 2017