Větrné  a vodní mlýny

Radim Lokoč, Petr Zahnaš, Pavel Rapušák, Petr Chroust

 

Zpracování obilného zrna drcením nebo mletím je činností starou jako lidstvo samo. Již pravěcí sběrači a první zemědělci měli potřebu rozmělnit posbíraná a vypěstovaná zrníčka, aby si z nich mohli připravit potřebný pokrm. V období raného neolitu, v sedmém tisíciletí př.n.l., k tomu používali zrnotěrky (zrno se drtilo mezi dvěma kameny), v prvním tisíciletí před Kristem začali lidé používat žernovy, ruční rotační mlýnky sestavené ze dvou mlecích kamenů. Od dob užívání těchto jednoduchých nástrojů uplynul dlouhý čas, který přinesl nespočet technických řešení a vylepšení mlýnské technologie.

Mletí zrna se významně zapsalo také do krajiny. Po staletí obohacovalo venkov o stavby větrných a vodních mlýnů, jezů a náhonů. Již samotný fakt, že mlýny často stávaly na samotách v místech vystavených nebezpečí velké vody nebo silnému větru, mimo dění obce, je činily zajímavými, ale také tajemnými. Již z dálky byl slyšet klapot mlýnských kol, vrzání hřídele a lopatek větrného mlýna, loupání palečnicového kola a pastorku, tření mlýnských kamenů nebo cinkání zvonečku, které dávalo vědět o prázdném násypném koši.

Mlýnem však v minulosti nebyla označována jen zařízení na mletí mouky. Technologii přenosu vodní a větrné energie si vypůjčovaly kromě moučných a krupních mlýnů také pily zpracovávající dřevo, stavěny byly mlýny cukerní, solné, tříselné (v koželužnách), hamerní (součást železáren), valchovní, rudné (jako drtič nerostů), čerpací (pohon vodní pumpy v důlních dílech nebo studních), papírenské, mnohé byly upraveny pro lisování oleje z lněných semínek. Od počátku 20. století byly do vodních mlýnů osazovány turbíny na výrobu elektřiny. Dnes je těžko věřit, že v oblasti Opavska a Nízkého Jeseníku v minulosti pracovalo více než 200 staveb, technologií a zařízení, které pro svou činnost využívaly energii větru a vody.

 

Mapa výskytu vodních a větrných mlýnů v oblasti (EKOTOXA s.r.o.)

 

Na území MAS Opavsko a MAS Nízký Jeseník se v historii vyskytovalo více než 200 objektů a zařízení využívajících větrnou a vodní energii. Z mnoha desítek větrných a vodních mlýnů, pil, čerpadel, hamrů, náhonů a kanálů, dnes můžeme vidět jen nepatrný zlomek. Po některých zůstal jen záznam ve starých mapách, po některých náhon či torzo zdiva. Jen několik málo lokalit dnes uchovává dědictví našich předků k návštěvě a obdivu.

Vodní mlýny

Vodní mlýny stály na území Opavska a Nízkého Jeseníku všude tam, kde to jen přírodní poměry dovolovaly. Zdejší krajina ke stavbě vodních mlýnů vytvářela příhodné podmínky. Podél vodních toků (řeka Opava, Moravice, Hvozdnice, Setina, Bystřice a řady dalších říček a potoků) v minulosti pracovaly desítky vodních kol, později turbín. V našich podmínkách byly od konce středověku rozšířeny spíše mlýny s koly na vrchní vodu, které umožňovaly využít energii drobných toků.

Zprávy o historii vodních mlýnů na Opavsku a v Nízkém Jeseníku můžeme najít v urbářích (soupis poddanských povinností a vrchnostenských nařízení), katastrech, pozemkových (gruntovních) knihách, kronikách, kupních smlouvách, archiváliích cechu mlynářského atd. Nejstarší zmínky o zdejších mlýnech jsou ze 14. století – existenci mlýna na Palhanci dokládá darovací listina z roku 1362, ze stejného období pochází zmínka o Braneckém mlýně (1339).

 

Dvorecký mlýn pod Slezskou Hartou využíval vodu přivedenou náhonem z Moravice; náhon byl zasypán, z mlýnského kola zůstala pouze část hřídele; objekt mlýna slouží k rekreaci (foto Petr Chroust)

 

Mlýn ve Lhotě, náhon i celý areál procházejí od roku 2010 rozsáhlou rekonstrukcí (foto Petr Chroust)

 

Ve dvou patrech Muzea U vodníka Slámy se mohou návštěvníci seznámit s historií mlynářství na Opavsku, s dějinami zdejšího mlýna i zdejší technologií mletí zrna (foto Radim Lokoč)

 

Cihlářův mlýn v Leskovci

Nádherný čtyřpodlažní vodní mlýn stojí v údolí potoka Gručovka pod dvěma rybníky na katastru obce Leskovec. Nejstarší zmínka je v gruntovních knihách z roku 1720, kdy byl uváděn mlýn na mouku a olejna, která vyráběla olej ze lnu. Dále víme, že v roce 1732 koupil mlýn Jakub Šturm od svého otce. Později patřil Jiřímu Kolovratovi, dále dlouhou dobu rodině Wolfových, později byl pronajímán. Současným majitelům, rodině Cihlářů, patří mlýn od roku 1864, kdy jej koupil Josef Cihlář. Jeho vnuk Josef opatruje mlýn dodnes.

Jeho předci vyměnili ve čtyřicátých letech minulého století vodní kolo o výkonu 4,07 kilowatt za turbínu a záložní naftový motor. Elektřina zde byla zavedena v roce 1936. Od padesátých let převzalo mlýn JZD Gručovice, mouka z pšenice i žita se zde mlela do roku 1964, ještě dalších 5 let se šrotovalo, až provoz mlýna v roce 1971 ustal úplně. Mlýn byl v restituci po roce 1989 vydán zpět rodině Cihlářů. Pan Cihlář o mlýn pečuje, ale mlynářské řemeslo se zde již neprovozuje. Na mlýně je umístěna velká cedule „ODPOČÍVÁM OD ROKU 1971“. V udržované budově se dodnes dochovala unikátní technologie poloautomatického válcového mlýna, s téměř kompletním strojním vybavením. Velká část náhonu byla již zasypána, podobně turbína byla dávno odstraněna. Ve dvoře mlýna stojí skromná stavba bývalé olejny, patrně jediná dochovaná tohoto typu v široké oblasti.

 

Leskovecký mlýn mlel do roku 1971 (foto Radim Lokoč)

 

Unikátní dochovaná stavba olejny na dvoře zdejšího mlýna (foto Radim Lokoč)

 

 

Davidův mlýn ve Starých Těchanovicích

Mlýn, dnes zvaný Davidův, měl v minulosti různá jména. Od počátku své existence byl majetkem držitelů panství a nazýval se buď podle obce, k níž patřil – Starotěchanovický mlýn (Alt Zechsdorfer Mühle) nebo podle mlynářských rodů, kterým byl mlýn majiteli panství k provozování mlynářské živnosti přenecháván. Tedy Obitzův, Tschirmerův, Tüchertův nebo Franzlův. Od počátku první světové války byl téměř 100 let Družstevním mlýnem – provozovalo jej nejprve místní družstvo (Genossenschaft) a po znárodnění, na počátku 50. let 20. století, pak téměř 40 let jednotné zemědělské družstvo.

Nejstarší spolehlivou informaci o mlýně nám poskytuje urbář Vikštejnského panství z roku 1640. Tehdy zde byl jako mlynář uváděn Mathes Obitz. Mlýn měl dvě složení (tzn. dvě mlecí zařízení) a proto patřil k těm větším mlýnům. Také Karolínský katastr slezský k roku 1723 uvádí Alt Zechsdorfer Mühle jako mlýn o dvou složeních, již s rybníkem. V té době byl mlýn v držení mlynářského rodu Tschirmerů, kteří na něm hospodařili téměř 150 let.

Velká průtrž mračen v roce 1861 a následující vzdutí hladiny řeky Moravice, nejen že strhlo mosty, ale způsobilo velké škody i na objektu mlýna a přilehlých polnostech. Místní kronikář zaznamenal, že vedle škod na zařízení mlýna se mlynáři také utopily ovce. O něco níže, po proudu stojící Kružberský mlýn, byl velkou vodou stržen úplně. Podobné povodně se opakovaly ještě v letech 1880 a 1896, škody jimi způsobené však již nebyly tak významné.

Mlýn byl zpočátku majetkem Vikštejnského panství, později velkostatku Melč. Spolu s celým velkostatkem a Jánskými Koupelemi jej koupil Carl Weisshuhn. Ten v roce 1886 parceloval majetek panství, kdy dominikální usedlosti ve Starých Těchanovicích, včetně do té doby panského mlýna, rozprodal zájemcům. Tehdy mlýn přešel do majetku rodiny Franzlů. Mlynář Anton Franzel byl v obci váženou a významnou osobností. V letech 1906–1909 byl ve Starých Těchanovicích starostou. Jeho velkou zásluhou byla stavba nové starotěchanovické školy. V souvislosti s rostoucím výkonem mlýna se zvětšoval objem obchodu s obilím, s moukou a dalšími mlýnskými produkty až k vytvoření společného velkoobchodu mlynáře a velkostatkářů. S podporou hraběte Camilla Razumovského poté došlo i k výstavbě nové okresní silnice, vedoucí přes Jánské Koupele do Mokřinek a Melče.

Zdejší mlýn byl vystaven silnému konkurenčnímu prostředí. Na úseku řeky Moravice, dlouhém necelé 3 km, od Kružberku proti proudu, až k místu asi 500 m nad hrází dnešní Kružberské přehrady, pracovaly 4 mlýny. Antona Franzla silná konkurence nutně vedla k investicím a neustálé modernizaci. Na přelomu 19. a 20. století přestavěl provozní objekt mlýna, modernizoval mlecí technologii a výrazně změnil také způsob pohonu samotného mlecího soustrojí. Z přímého pohonu vodním kolem přešel na pohon elektromotory. V objektu instaloval Francisovu turbínu s výkonem 9,95 kW a vyrobenou elektřinou vedle pohonu mlýna zásoboval také části obcí Staré Těchanovice a Kružberk. Dnes je areál mlýna s rybníky kompletně opraven a slouží k rekreaci, náhon s rekonstruovanou a turistům zpřístupněnou turbínou k výrobě elektřiny.

 

Dnešní Davidův mlýn v době, kdy  ještě nesl název Družstevní (zdroj Davidův mlýn)

 

Francisova turbína vyrábí proud i v současnosti (foto Petr Chroust)

 

Bruntál – mlýnský náhon

Mlýnský náhon byl v Bruntále vybudován pravděpodobně v 16. století, vedl od Černého potoka ve Starém Městě, dále okolo zámku, obtékal třetinu města a ústil zpět do Černého potoka u kostela u Kobylího rybníka. Sloužil k pohonu dvou mlýnů, pil a dalších provozů. Byl také zdrojem vody pro obyvatele. Je zaznamenán i na nejstarší známé mapě města Bruntálu z roku 1579. Na počátku dvacátého století byl náhon zakryt, dnes již neexistuje.

Klub Za starý Bruntál (KZSB) založil v Mahenově ulici expozici Mlýnského náhonu na místě staré vodní elektrárny u původní budovy nemocnice Řádu německých rytířů z roku 1903. Toto jediné, zčásti dochované, dílo na vodním náhonu mělo být odstraněno a stavebně jinak využito. Na základě aktivity členů KZSB a Městského úřadu Bruntál byly v roce 1992 bourací práce zastaveny a pak ve spolupráci s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, Muzeem Bruntál a řadou organizací i občanů byla na místě vodní elektrárny vybudována expozice o historii vodohospodářského systému města. Od roku 2011 je doplněná expozice návštěvníkům znovu zpřístupněna. K vidění je zde řada zajímavých exponátů, včetně unikátních vrtáků, kterými se kdysi vrtalo dřevěné potrubí.

 

V expozici Mlýnského náhonu v Bruntále najdeme i toto vyobrazení ukazující, jak se vrtalo dřevěné potrubí (expozice KZSB)

 

Expozice Mlýnského náhonu v Bruntále (foto Petr Chroust)

 

Větrné mlýny

Udává se, že na území českých zemí se v minulosti nacházelo na 900 lokalit s větrným mlýnem, z toho 700 na Moravě a v Čechách 200. Největší počet větrných mlýnů byl na Moravě soustředěn mezi Přerovem, Ostravou a Opavou. Náhorní plošina Nízkého Jeseníku v povodí horního toku řeky Odry byla dokonce pojmenována jako Moravské Holandsko.

V jiných regionech nebyly větrné mlýny natolik rozšířené. Pokud to geografické a přírodní podmínky umožňovaly, bylo upřednostňováno využití vodní energie. Vodní mlýny, především na vydatnějších tocích, byly energeticky výhodnější, výkonější a dokázaly semlít až pětinásobek obilí za stejnou dobu. Větrné mlýny byly spíše doplňkovým způsobem mletí a vznikaly hlavně tam, kde vodní toky nebyly k dispozici, neměly dostatečnou sílu nebo pravidelný a dostatečný průtok.

Na území Moravy a Slezska se začaly větrné mlýny více rozšiřovat od 13. století, jak podávají zprávy různé městské listiny a vyobrazení měst. Zděné mlýny s otáčivou věží, později označované jako holandské, se u nás stavěly od 14. století. Zakládaly je kláštery, světští feudálové a města. Nejstarší záznam v Opavském knížectví je z roku 1340 o prodeji větrných mlýnů v Bavorově, tj. na území dnešního Polska. V té době měly větrné mlýny údajně stát i v obcích Sulov, Červenkov a Děhylov. Významně se u nás prosazovaly až od 16. století.

Podobně jako jiné oblasti každodenního života a hospodářství, postihla třicetiletá válka i větrné mlýny, jichž v té době mnoho zaniklo. Naopak k velmi intenzivnímu rozvoji došlo díky příznivým hospodářským a sociálním podmínkám (rozpad feudálního řádu) na konci 18. a v první polovině 19. století. Některé větrné mlýny z tehdejší doby stojí dodnes. Výstavbu mlýnů podporovala i Marie Terezie, podle jejíhož státního doporučení měl stát jeden větrný mlýn v každé obci, dále patent Josefa II. z 1. října 1784 a Františka I. z 1. prosince 1814. Podobně se zachovalo moravské gubernium. Obce často postupovaly výstavbu mlýna zájemcům, kteří mlýn na vlastní náklady vybudovali a z jeho provozu odváděli pravidelné poplatky obci i vrchnosti.

František Myslivec ve své knize o hospodaření na Opavsku v 2. pol. 19. století popisuje: „V horském kraji a tam, kde neměli mlynáři stálé vody, stavěly se odedávna větrné mlýny neboli ‚povětrníky‘ nebo ‚větřáky‘. V našem kraji bylo jich nejvíce postaveno uprostřed devatenáctého století.“

Svědectví o existenci mnoha větrných mlýnů na území Opavska a Nízkého Jeseníku podávají mapy Třetího vojenského mapování, které byly na Moravě a ve Slezsku pořízeny v letech 1876-1878. Příznivou polohu měly nezalesněné hřbety nad řekami Moravicí a Hvozdnicí, které byly větrnými mlýny doslova posety. Na katastrech některých obcí jich bylo i více – ve Svobodných Heřmanicích stálo osm, v Jakartovicích pět větřáků.

Na našem území se vyskytovaly dva základní typy mlýnů:

Německý typ – nazývaný též sloupový, beraní nebo kůzlečí. Mlýn tvoří dřevěná hranolová budova, kterou je možné otáčet celou proti směru větru okolo středového sloupu. Tyto mlýny na našem území převažovaly, protože k nám pronikly patrně dříve než zděné, jejich stavba byla levnější, daly se také poměrně snadno stěhovat z místa na místo. Mlýn německého typu lze lehce rozložit a naložit na cca deset vozů a převézt na nové místo, což se dělo poměrně často. Nevýhodou byla naopak jejich omezenější životnost, nebezpečí plynoucí z ohně, blesků, silného větru, jehož silou byly některé mlýny převrženy.

Mlecí zařízení (mlecí kameny s násypným košem) je umístěno v druhém patře přímo pod palečným kolem, moučnice a truhla pak v prvním patře. Dřevěné mlýny měly většinou jen jedno složení, našly se však i výjimky, se dvěma složeními (Hlavnice) nebo krupníkem.

 

Větrný mlýn německého typu v Cholticích

 

Holandský typ – je nazýván též kuželový, což vystihuje jeho tvar zděné budovy (vysoká 8-12 m) s kruhovým půdorysem (7-9 m), na níž je střecha, většinou mnohaboký jehlan, s větrným kolem, kterou lze natáčet proti směru větru. K tomu sloužily kolejničky. Některé mlýny měly kvůli otáčení dvoje dveře. Tyto typy mlýnů se k nám dostaly patrně v 18. století přes Německo z Holandska. Mají obvykle tři podlaží, pracovat se dá již v přízemí, avšak někdy v něm bydlel mlynář s rodinou. V prvním patře byly umístěny jedno, dvě, někdy i tři složení. Do takového mlýna bylo také možno umístit více technických zařízení, bývalo tu i složení kašové – sloužící k loupání prosa nebo i krupník na loupání ječmene. Podle dobových fotografií stály jedny z mála větrných mlýnů holandského typu u Vršovic a u Velkých Heraltic.

 

Jeden z mála větrných mlýnů holandského typu stál u Vršovic (foto Slípek, 1932, fotoarchiv Slezského zemského muzea)

 

Kromě dvou hlavních typů mlýnů se vyskytovaly i vývojově mladší, jednodušší a menší mlýnky (otáčivé i bez otáčení), známé jako větrné mlýnky s turbínou. Tento typ se vyskytuje nejspíše pouze v Moravskoslezském kraji (Ostravsko, Těšínsko, Frýdecko-Místecko, snad i Opavsko). Tato jednoduchá zařízení konstruovaná ze železa se stavěla jako náhrada za ruční mlýnky přibližně od počátku do třicátých let 20. století. Jde o větrné kolo s pevně uchycenými kovovými lopatkami. U malých mlýnků se turbína skládá z celokovového mnohalopatkového kola o průměru nejčastěji tři metry, ozubeného převodu a natáčecího zařízení. Větrná turbína byla buď průmyslově vyráběna firmou Kunz Hranice nebo byla vyrobena v místní kovářské dílně či amatérsky doma. Větrné kolo turbíny bylo spolu s převodem umístěno na stožárové trubce nebo na příhradovém stožáru. Na Opavsku byl v Uhlířově nalezen stožár po takovémto zařízení, které dle pamětníků sloužilo pro čerpání vody.

Sto let po velkém rozvoji došlo naopak k velmi rychlému úpadku větrného mlynářství. Podle speciální mapy bylo na Opavsku v roce 1890 v provozu ještě sedmdesát osm větrných mlýnů. Od této doby však již nebyly schopny čelit prudkému vývoji techniky, nástupu páry a elektrické energie, který dopomohl k rozvoji vodního mlynářství, v němž se díky novým technologiím velmi znatelně zvýšila produktivita mletí. Větrní mlynáři často opouštěli své řemeslo a věnovali se zemědělství nebo mletí jako doplňkové činnosti, zejména v odlehlých oblastech. Řada mlýnů nadále zůstala v provozu, ale část z nich mlela pouze šrot.

Další ranou pro větrné mlýny byla 2. světová válka. Mnoho mlýnů doplatilo na válečnou vřavu, kdy byly, často bezúčelně, ostřelovány. Zejména během Ostravské operace tak bylo zničeno mnoho staveb. Poválečný vývoj v Sudetech, včetně odsunu původního obyvatelstva, také vedl ke zkáze neudržovaných větrných mlýnů.

V okrese Opava byly v roce 1964 zapsány do státního seznamu nemovitých kulturních památek čtyři větrné mlýny: Hlavnice, Lhotka u Litultovic, Choltice a Těškovice. V okrese Bruntál pak větrný mlýn u Horních Životic. Celkově jich na území MAS Opavsko a MAS Nízký Jeseník bylo evidováno více než 70. O většině z nich je známo, že šlo o typ dřevěného větrného mlýna, tzv. beraní. Do dnešních dní se dochovaly pouze tři z nich – v Cholticích, Hlavnici a Horních Životicích.

Přibližme si příběhy zdejších dochovaných větrných mlýnů.

Choltice

Na jihozápadním okraji osady Choltice, asi kilometr severně od obce Litultovice v nadmořské výšce 350 m n. m. stojí větrný mlýn německého typu. Patří k nejpěknějším a velice zachovalým mlýnům v České republice. Do Choltic byl převezen roku 1878. Původně stál v nedalekém Sádku, kde jej roku 1833 postavil Augustin Foltýn. O 45 let později jej však rozebral a prodal Františku Romfeldovi z Choltic, pradědovi současného vlastníka.

Rodina Romfeldů na mlýně provozovala mlynářské řemeslo do druhé světové války. Po založení JZD o mlýn přišli. Do roku 1954 byl mlýn užíván ke šrotování a poté několik let chátral. Záchrana přišla v roce 1958, kdy se mlýna ujala památková správa a byly provedeny nejnutnější opravy a údržba. V roce 1969 prodělal mlýn celkovou rekonstrukci, byl oplocen a správcem větřáku se stal pan Ludvík Pavelek. Vzniklo v něm první muzeum svého druhu. V interiéru mlýna byla zřízena malá expozice sekernického nářadí a potřeb pro hospodářství a domácnost. Po roce 1989 větřák Romfeldové odkoupili zpět a pokračují v pečlivé údržbě mlýna a jeho zařízení dodnes. Mlýn je přístupný veřejnosti i s působivým výkladem.

Půdorys mlýna je 5,9 x 6,5 m, výška 12,3 m, z toho sedlová střecha 5 m. Čelní stěna je pobita šindelovými deskami.  Větrné kolo je největším u nás – délka lopat 17,28 m. Zvláštní je i tím, že jeho lopaty jsou zalomeny o 25° z důvodu lepšího využití větru. Jsou částečně zapéřeny (tenké dřevěné destičky vsunuté do lopat) a mají celkovou plochu 12 m². Kromě palečného kola s 96 palci se ve mlýně nachází ještě druhé kolo bez palců, které sloužilo jako řemenice pro pohon kvečovníku – na mačkání ovsa pro koně. Mlecí složení s mlýnskými kameny má průměr 142 cm. Běhoun se při mletí otáčel až 108 krát za minutu s obvodovou rychlostí 8 m/s. Celé zařízení mlýna je natolik zachovalé, že by se na něm dalo mlíti ještě dnes.

 

Romfeldův větrný mlýn v Cholticích (foto Petr Chroust)

 

 

Hlavnice

Na západ od obce Hlavnice poblíž křižovatky čtyř silnic mezi obcemi Jakartovice, Bratříkovice, Velké Heraltice a Hlavnice stály ještě v druhé polovině 20. století dva větrné mlýny. Oba mlýny měly v 50. letech 20. století velmi dobře zachovalé mlecí zařízení, od roku 1979 však stojí pouze jeden z nich. Mlýn blíže k obci se nazýval Grossův a jeho existence je písemně doložena k roku 1879, přestože zřejmě mlel již dlouhá léta předtím. V roce 1960 vyhořel po úderu blesku.

Druhý mlýn, stojící dodnes zhruba o 500 metrů dál na západ na zahradě u osamoceného stavení, se nazýval Raabův a byl postaven v roce 1810. Dostal jméno podle posledního mlynáře Jana Raaba, který mlýn získal v roce 1929. Ještě v roce 1953, kdy se jeho majitelem stala rodina Vincence Jaroně, byl mlýn plně funkční. Původní dům mlynářů byl zbourán v šedesátých letech, zůstala stát jen stodola. I když mělo v dalších letech mlýn v péči Vlastivědné zařízení okresu Opava se sídlem v Hradci nad Moravicí, mlýn chátral. O jeho záchranu se postaralo jednotné zemědělské družstvo z Kravař na Hlučínsku – mlýn byl v roce 1974 opatřen novými křídly, znovu zastřešen, vnitřní zařízení však již nebylo opraveno.

V roce 1986 vytvořili MUDr. Milan Hrabánek spolu s partou mladých lidí 16. základní organizaci Větrný mlýn Českého svazu ochránců přírody, jejíž hlavní činností se stala záchrana starého hlavnického větrného mlýna včetně přilehlých objektů. Pomocí dotací a v rámci celostátní akce Brontosaurus, kdy jim pomohli s opravami mladí lidé z celé republiky, odvedla parta do roku 1992 obrovský kus práce – vybudovali obytnou mlynářskou chalupu pro muzejní účely, včetně ubytovacích kapacit pro turisticko-přírodovědné oddíly dětí a mládeže z celé ČR ve druhém podlaží. Budovali expozici větrného mlynářství na Opavsku. Přivezli tři špýchary a tím položili základ ke vznikajícímu skanzenu slezské lidové architektury. V zahradě vysadili staré odrůdy ovocných dřevin jako základ genofondové výsadby regionu. Jejich činnost však přerušily restituční nároky a soudní spory a mlýn i ostatní budovy opět chátrají.

Výška mlýna je 11,4 m, z toho šindelová střecha měří 3,7 m, půdorys stavby je 5,7 x 6,2 m. Větrné kolo o průměru 15 m má plochu lopat 14,5 m². Podobně jako v nedalekých Cholticích jsou perutě zalomeny o 25°. Čelní stěna i střecha zkosená šikmou polovalbou je pobita šindelem. Na zadní straně se nachází vstupní zastřešená pavláčka. Mlecí zařízení je dnes v troskách. Objekt není přístupný.

 

Raabův mlýn v Hlavnici (foto Petr Chroust)

 

Horní Životice

V bývalé osadě Františkov na mlýnském návrší Francberk nedaleko silnice mezi Horními Životicemi a Horním Benešovem stojí větrný mlýn německého typu zvaný Hermann. Kdysi býval viditelný z velké dálky, dnes je skrytý mezi stromy a je těžké jej vůbec zahlédnout. K tomuto mlýnu se nedochovalo mnoho podrobnějších informací z období před 2. světovou válkou. Víme jen, že zde byl postaven v roce 1840, a mlel více než sto let až do roku 1945. V dalších letech se jeho stav zhoršoval, již v roce 1964 byl jeho stav velmi špatný. V posledních desetiletích byl občas opravován, lopaty větrného kola však nemá, mlecí složení není funkční.

Rozměry životického větřáku se příliš neliší od ostatních mlýnů německého typu u nás. Výška budovy je 12 m, půdorys 6,2 x 5,9 m. Sedlová střecha má na přední straně polovalbu. Pavláčka je spojená s vystouplou šalandou. Palečné kolo o průměru 2,4 m s 84 palci a je po vnitřním obvodu zdobeno. Hlavní hřídel má délku 5,4 m a průměr 53 cm. Zvláštností je dvojí mlecí složení o průměrech 125 a 90 cm. Luby a násypné koše se nedochovaly.

 

Bývalý větrný mlýn na Francově vrchu u Horního Benešova na fotografii z roku 1934 (fotoarchiv Slezského zemského muzea)

 

Uhlířov

Dalším typem zařízení, využívajících síly větru, byly železné větrné mlýnky s turbínou. V Moravskoslezském kraji stálo menších nebo větších mlýnků s turbínou několik set. Železný příhradový stožár byl donedávna k vidění v poli na pravém břehu řeky Hvozdnice v katastru obce Uhlířov. Nesloužil však, jako většina jiných, k mletí obilí, ale k čerpání vody. Na místo klasických lopatek používaných větrnými mlýny byla použita v našich zemích poměrně málo rozšířená technologie železného oběžného kola s mnoha lopatkami. Zřejmě v letech 1938-39 vyrobil uhlířovský kovář (pan Vavrečka starší) nové lopatkové kolo o průměru přibližně 4,2m.

Dodnes je na místě v polích při Hvozdnici viditelná kamenná studna, ve které podle pamětníků bývala voda i v dobách, kdy mělké studny v Uhlířově nestačily obec vodou zásobovat. Ke studni jezdili sedláci pro vodu v obdobích sucha. Pro ulehčení dodávek vody na velkostatek bylo počátkem 20. století zkonstruováno pístové čerpadlo, které bylo poháněno silou větru. Ze studny při Hvozdnici byla voda tlačena dřevěným potrubím do rezervoáru nad Uhlířovem a z něj pak potrubím rozvedena na velkostatek pro napájení koní, krav, ovcí a prasat. Stožár byl mnoho let v havarijním stavu, byl podtržen těžkou zemědělskou technikou a na zbylých třech vzpěrách se nebezpečně nakláněl. Proto byl v roce 2011 demontován.

 

Foto větrný mlýnek s turbínou před stržením v roce 2012 (foto Petr Chroust)

 

Práce a život ve mlýně

Mlynářské řemeslo bylo, zejména v době českého složení, vždy hlavně každodenní dřinou. Jak na ni vzpomínají lidé z mlýnů? „Vozy s obilím přijížděly před mlýn. Každý pytel jsme si potom přehodili přes rameno a odnášeli jsme ho do spojovací chodby, kde se skladovaly. Potom se postupně odnášely do mlýnice. Mouka se mlela ze žita, pšenice a ječmene, z ječmene se vyráběly ještě malé kroupy, zvané lámanky,“ vzpomíná poslední mlynář leskoveckého mlýna Josef Cihlář.

Mlynáři v menších mlýnech se věnovali většinu času hospodaření, mletí mouky považovali za svou vedlejší živnost. Mlynáři větrných mlýnů byli zemědělci bez výjimky. Až větší modernizované vodní mlýny dokázaly svého mlynáře plně uživit. Historicky se provozovalo několik typů mletí. V některých mlýnech existovalo tzv. samomletí – mleč, který dovezl obilí, se musel na mletí podílet – nosil melivo do násypného koše, odnášel si pak mouku ze svého dovezeného zrna. Postupně se zavádělo mletí za poplatek nebo poloobchodní mletí – mlynáři vyměřovali mlečům přivezené obilí a hned jim dávali odpovídající množství mouky i odpadů. Později, před první světovou válkou, se objevilo obchodní mletí – mlynáři nakupovali obilí a mouku a další produkty prodávali.

Ve mlýnech platila přísná pravidla, která museli mlynář, mlynářská chasa a mleči dodržovat – mlynářské desatero. Mlýn od mlýna byly v přikázáních odlišnosti, základní přikázání zůstávala stejná. Přikázání se týkala především udržování čistoty ve mlýně, poctivého placení mlynáři, podmínek práce se stroji nebo nakládání s moukou.

Údržba mlýna také vyžadovala dobrou řemeslnou zručnost, mlynáři proto byli zpravidla velmi dobří kováři, zedníci, a zejména pak tesaři. Pro tuto schopnost bývali ceněni vrchností, která je často povolávala k významným stavbám. Někteří se specializovali na budování rybníků, jiní provozovali na řekách u mlýnů převoznictví. Také pro vesničany představoval mlynář člověka, který byl schopen opravit každé tehdejší zařízení. Vývojem technologie válcového mlýna museli zvládat i montáž a elektroúdržbu mlýnských strojů a motorů. Větrní mlynáři uměli zpravidla velmi dobře předpovídat počasí.

 

Romantická pohlednice mlýna s rybníkem na Valše v Háji ve Slezsku (ze sbírky Petra Havrlanta)

 

Od velikosti mlýna odvisel počet jeho zaměstnanců – mlynářské chasy. Někde byla stálá, jinde jen sezónně najímána. Byly jí svěřovány všechny pomocné práce. Na malých vodních mlýnech a na větřácích často zastával veškerou práci mlynář sám, případně mu pomáhala jeho žena a často ještě nedospělé děti. Na velkých mlýnech jsme se krom pana otce (mlynáře) mohli setkat se stárkem, mládkem, práškem, mlynářskou chasou a krajánky.

Každá z těchto skupin plnila ve mlýně jiné úkoly:

Mlynář – pan otec

Řídil provoz mlýna a práci všech zaměstnanců. Byl majitelem mlýna nebo alespoň jeho nájemcem. Ve větších mlýnech měl na starosti zejména obchodní záležitosti. V menších mlýnech často sám obsluhoval stroje a mlel. Před tím než se stal mlynářem, musel ujít dlouhou cestu od učedníka (práška) přes tovaryše až k mistrovskému postu. Mlynářským mistrem se stával po vykonání zkoušky před mlynářským cechem nebo zkušební komisí společenstva, od níž obdržel výuční list. Musel prokázat znalost z oboru mletí, tzn. udělat mistrovský kus – zhotovit vodní či paleční kolo, hřídel, pastorek, vykroužit či osadit mlýnský kámen. Také musel prokázat, že byl na zkušené.

Stárek

Byl starším vyučeným mlynářem, měl již mnohaletou praxi, a proto mohl zastupovat mlynáře, ovládal provoz mlýnice, měl na starosti také příjem obilí, vážení, výdej mouky.

Mládek

Byl vyučeným mlynářským tovaryšem, ve větších mlýnech byl stálým zaměstnancem a pracoval za stálý plat, v menších mlýnech byl pouze najímaným pracovníkem. Obsluhoval všechny mlecí stroje ve mlýně, odpovídal za chod mlýnice, kvalitu mouky, prováděl drobné opravy na mlýnském zařízení. Když měl vyučený tovaryš štěstí, našel si stálé místo a stal se mládkem. Většinou se však stal vandrovníkem a vydal se na zkušenou od mlýna k mlýnu.

Prášek

Byl mlynářským učněm, který uklízel v mlýnici na strojích a zametal i na podlaze, která musela být čistá z  hygienických a hlavně protipožárních důvodů. Pomáhal mládkovi a někdy také paní mlynářce. Z vyučeného práška se stal mlynářský tovaryš.

Krajánek

Byl mlynářským pomocníkem neusazeným vyučeným mlynářem nebo sekerníkem, který putoval krajem od mlýna k mlýnu. Na mlýně byl vždy vítán, protože přinášel nové zprávy, co je kde nového, co nového v politice, jaké nové stroje si ve mlýně pořídil ten či onen mlynář. Někdy dohazoval i sňatky, prodej technologie či nemovitostí a doporučoval technické novinky. Pomáhal s mletím, ovládal i drobné opravy mlýna, protože kromě mlynařiny znal často i sekernické řemeslo. Mlynář mu platil noclehem, stravou a nějakou skromnou odměnou. Krajánci mívali své pravidelné trasy a své oblíbené mlýny, takže mlynáři již většinou dopředu věděli, kdy se který z nich objeví, a s jejich pomocí už předem počítali. Poslední krajánci se toulali naší zemí ještě v roce 1955.

Sekerník

Protože mlýny v předindustriální době vyžadovaly při své stavbě výběr a přesné zpracování velkých kusů dřeva, vzniklo řemeslo sekerníků. Vyráběli vodní i ozubená kola, řemenice a celá strojní zařízení menších mlýnů. Bývali trvalými zaměstnanci mlýnů, nebo byli pozváni k provedení staveb a větších oprav.  Sekernické řemeslo se dědilo po celé generace, někteří sekerníci vykonávali tuto práci až do poloviny 20. století.

 

Majitel Jan Havlíček se zaměstnanci válcového mlýna ve Lhotě (ze sbírky Muzea U vodníka Slámy)

 

Mlynáři jako společenská vrstva

Jak již bylo zmíněno, mlýny zpravidla patřily majitelům panství, na kterých byly zbu­dovány, a mlynáři jim za pro­voz odváděli poplatky. Lze rozlišit čtyři kategorie mlynářů:

1. Mlynář v náchlební službě – najímal si ho majitel mlýna za mzdu
2. Mlynář nájemný – pronajímal si mlýn, mohl za život vystřídat více mlýnů
3. Mlynář úročný – mlýn odkoupil do dědičného držení
4. Samostatně hospodařící mlynář – mlýn zůstával pod vrchnostenským dohledem

Teprve po zrušení vrchnostenské správy se mlynáři stávali jejich plnými vlastníky, a z mlý­nů se tak staly podnikatelské firmy. Ani v této době průmyslových mlýnských provozů neztratili mlynáři na svém postavení, což dosvědčují osudy mnoha mlynářů. Najdeme mlýny, kde se majitelé nebo nájemníci měnili jako na běžícím páse, ale i takové, které zůstaly v držení jednoho rodu po mnoho generací a získaly v běžném lidovém označování rodový přívlastek, který pak nalézáme nejen v orální historii, kronikách, urbářích, ale i v mapách.

Protože byly mlýny nezbytným zařízením pro fungování společnosti, patřily již od středověku k výnosným zdrojům obži­vy. Majitelé mlýnů patřili k privilego­vaným a nejbohatším vrstvám obyvatelstva, a to zejména za průmyslové revoluce, kdy došlo k obrovskému pokroku ve strojním vybavení mlýnů i technologickým zlepšením, které několikanásobně zvýšily produktivitu práce. To se však týkalo výhradně vodních mlynářů. Větrný mlynář zdaleka neměl tak vážené postavení jako mlynář vodní. Výnosy větrných mlýnů zpravidla nebyly nijak vysoké a proto umožňovaly pouze nejnutnější obživu.

 

Jan Herber byl ve své době nejúspěšnějším mlynářem a podnikatelem v kraji (ze sbírky Petra Zahnaše)

 

Mlynáři také udržovali stavovské kontakty, vzájemně se navštěvovali a sdělovali si novinky a zajímavosti. Mlýn se v době mletí stával společenským centrem. Čekání si zkracovali besedami, mlynář býval dobře informován o všem, co se dělo v obci i ve světě, co se dozvěděl od krajánků. Mlýny byly místem setkávání pokrokových lidí (vyměňovaly se zde také knihy), nezřídka nositeli vlasteneckých a obrozeneckých myšlenek a revolty – řada mlynářů se v minulosti postavila proti vrchnosti. Jedním z  aktivních mlynářů byl mlynář Blažej z Chabičovského mlýna (hospodařil 1865–1886), který byl slezským buditelem a organizátorem tábora lidu na Ostré Hůrce. Často také zastávali důležité společenské funkce v obecní samosprávě, spolcích, školních radách, byli mezi nimi starostové. Důležitou funkci plnili i za válek, kdy i přes velkou hrozbu tvrdých trestů provozovali mletí načerno, a pomáhali tak se zásobováním strádajícího obyvatelstva. Řada z nich byla za tuto svou statečnost potrestána.

O tom, že byly činnosti mlynářů často rozmanité, svědčí i fakt, že se mlynáři na Opavsku a Bruntálsku věnovali krom mletí také provozu pily, olejny, přádelny, pohostinství (krčmy), vařili pivo, pálili kořalku, v pozdějším období vyráběli elektřinu apod. Některé z mlýnů, resp. lokality, v nichž se nacházely, byly od 2. poloviny 19. století navštěvovanými výletními místy – jedněmi z nejznámějších na Opavsku byly Čertův mlýn u Háje ve Slezsku a Řehákův mlýn nedaleko Komárova.

 

Práva a povinnosti mlynářů

Mlynářská práva a povinnosti vyplývala z podřízenosti mlynářů světské a církevní vrchnosti, a to až do poloviny 19. století, kdy bylo zrušeno poddanství. Již od středověku se museli řídit souborem zásad, zejména pak aby využívání vody nečinilo problémy zejména rolníkům. „Aby stát zabezpečil zásobování potravinami a aby byl obecný lid chráněn před zištností mlynářů a jejich libovůlí při semílání obilí“, vydala Marie Terezie roku 1754 pro Vévodství slezské mlýnský řád.

Mlynáři také odváděli vrchnosti peněžité poplatky, museli pánům vykrmit vepře nebo chovat honicího psa, mlít zdarma panské obilí, udržovat jez a náhon. Na rozdíl od ostatních poddaných většinou nemuseli robotovat. Někde museli odvádět vrchnosti zejména tesařské práce – stavbu hospodářských stavení, chlívů, komor, stodol, konstrukcí, lávek, můstků, někdy dokonce i zvonic.

V historických pramenech se o povinnostech mlynářů dočteme, že např. mlynář na Doškově mlýně v Mokrých Lazcích měl v 18. století povinnost mlít zdarma panské obilí, nařezat ročně půl kopy klád, chovat panského psa a platit poplatek vrchnosti, raduňští mlynáři museli opravovat na panských budovách střechy, starat se o panské včely, měli právo pást svůj dobytek s panským.

Z některých nařízení měli mlynáři naopak prospěch – např. na mlýně v Mladecku měla vrchnost mlynáři poskytnout robotníky na čištění mlýnské strouhy. Za práva mlynářů bojovaly i jejich cechy, které vznikaly od poloviny 16. století. Po zrušení cechovního systému v roce 1859 se mlynářské řemeslo stalo svobodnou živností – mohl jej provádět každý, kdo si zakoupil nebo pronajal mlýn a měl příslušný živnostenský list. Od roku 1929 bylo řemeslnou živností.

 

Historky, pohádky a pověsti z mlýnů

K mlýnům se traduje nemálo pověstí, pohádek i několik historek, z nichž velká část má tragický konec. Jeden z takových příběhů se stal i ve výše zmíněných Cholticích. Malá Helenka Bönischová se při hře nešťastně zachytila o lopatku mlýna, která ji vytáhla do výšky. Následný pád byl smrtelný.

Téměř u každého vodního mlýna pak žije vodník. Jeden takový je schovaný ve vodním mlýně v Leskovci. Paní Cihlářová vzpomíná: „…chodí na Velikonoce ven a po Všech Svatých zase dovnitř. Celé léto stojí venku před dveřmi.“ Jiný vodník – Sláma – dal dokonce jméno celému areálu ve Lhotě -  Mlýn U vodníka Slámy.

 

Legenda o vodníku Slámovi

-----------------------------------------------------------------------