Jiří Krist, Petr Chroust (s využitím textů Pavla Chrásky)

 

Pěchotní srub linie těžkého opevnění u Milostovic

 

Úvod

Jak by se odvíjely osudy Čechů, kdyby Československo nepřijalo Mnichovskou dohodu, kdybychom se v roce 1938 postavili Hitlerovi na odpor? Materiální a početní srovnání české a německé armády ve 30. letech 20. století nevěstilo pro malý národ v srdci Evropy žádné velké šance na úspěch. Československá vláda a velení armády se rozhodli čelit značné nerovnováze sil výstavbou linie betonového opevnění. Jeho pozůstatky můžeme v krajině Opavska a Nízkého Jeseníku pozorovat a navštěvovat dodnes.

Vlastní výstavba opevnění byla zahájena v roce 1935. K řízení prací bylo založeno Ředitelství opevňovacích prací, v čele s brigádním generálem Karlem Husárkem. Tento voják se stal symbolem budování opevnění. Podle dochovaného záznamu z jednání Nejvyšší rady obrany státu se dozvídáme, že výstavba opevnění byla tehdy považována za jedinou reálnou šanci, jak čelit obrovské vojenské přesile. Zde je několik zkrácených úryvků Husárkovy řeči:

Jde o to, abychom uvážili, zda se vyplatí zakopávat a znehybňovat miliardy národního jmění. Uvažujme např. o prostoru Labe - Odra, kde obranná čára měří asi 400 km. Nepřítel je s to, po mobilizaci svých sil, nasadit zde asi 30-35 divizí, včetně jednotek krytí. I když válka začne tím způsobem, že nám dá čas mobilizovat a provést nástup (dnes to není pravděpodobné), potřebovali bychom nejméně 25-30 divizí pro tento prostor, abychom měli naději, že tento prostor uhájíme.

Tolik divizí sem nikdy nemůžeme dát, poněvadž prostě na to nemáme lidí, nemluvíc ani o jejich vyzbrojení. Postavení jedné divize, její výzbroj a vystrojení, stojí 150 mil. Kč, v čemž jsou započteny příslušné sborové a armádní jednotky zbraní a služeb a pět palebných průměrů střeliva. 30 divizí potřebuje asi 600 000 mužů a základní náklady 4 500 milionů Kč. Denní náklad na mobilizaci (bez střeliva a pohonných hmot) činí na divizi 200 000,- Kč, tj. pro 30 divizí asi 6 000 000,- Kč denně. Střelivo pro divizi, počítáme-li jeden palebný průměr denně, stojí 6 000 000,- Kč, tj. pro 30 divizí asi 180 000 000,- Kč pro den boje.

Opevníme-li prostor Labe - Odra v délce 330 km, zbytek 70 km pak nesouvisle a přehrazením komunikací, budeme potřebovat pevnostní osádky (45 000 mužů), asi 2 divize do Krkonoš a Jeseníků, kde budou opevnění nesouvislá (40 000 mužů) a asi 4 divize pokud možno motorizované (60 – 80 000 mužů), celkem až 165 000 mužů. Od takto vybaveného úseku můžeme čekat přibližně stejnou obrannou hodnotu, pokud se budeme bít na čáře opevnění, jako od zmíněných 30 divizí.

Jeví se tudíž úspora 600 000 mínus  165 000 = 435 000 mužů, úspora na lidech – statku nejcennějším. Finančně budou navrhovaná opatření stát asi 4 500 mil. Kč i s municí, přibližný to náklad na rovnocenný počet divizí, jež však nejsme sto postavit pro nedostatek lidí. Tímto srovnáním je nejlépe vidět, jak možno v míru zvýšit náš obranný potenciál opevněními a snad jedině tím vyrovnat nevýhodu poměru obyvatelstva k délce ohrožených hranic. Finanční oběti tomuto účelu přinesené,  jež vlastně jsou jen prací národa v míru, mohou ušetřit jeho krve za války, ne-li vůbec odvrátit nepřítele od útoku, poněvadž nebudeme snadnou kořistí.

 

Neznám nikoho, kdo by se při návštěvě zpřístupněných betonových objektů prvorepublikového opevnění nezamyslel způsobem „co by, kdyby?“. Ubránili bychom se v pevnostech na konci září 1938 nebo v následujících měsících, kdyby došlo k obraně v případě napadení Československa nacistickým útokem? Zatímco historici se takovému hodnocení vyhýbají, pamětníci z řad vojáků vám povypráví o vyhrocené náladě a obrovském odhodlání posádek pevností se bránit, specialisté na válečnou historii ukáží na osud Polska a řadu technických argumentů snižujících šance naší nedokončené obranné linie. Členové klubů vojenské historie, pečující dnes o fortifikační objekty, však jednoznačně tvrdí, že jsme se bránit měli.

Historii nezměníme. Co se stalo, stalo se.  Dne 19. září vyzvaly vlády Anglie a Francie československou vládu, aby Německu odstoupila pohraniční, kde žije víc než 50 % německého obyvatelstva. 23. září vyhlásila československá vláda generála Syrového všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla německé nároky. 29. září 1938 dojednali Adolf Hitler, Neville Chamberlain, Eduard Daladier a Benito Mussolini v Mnichově dohodu, která nařizovala, že Československo musí do 10. října Německu postoupit pohraniční území obývané Němci. Československá strana nebyla k jednání přizvána. Po těžkém rozhodování prezident Beneš 30. září 1938 mnichovský diktát přijal.

Zda by technická propracovanost, špičková úroveň budované pevnostní obrany vyvážily nepříznivé okolnosti geografické, demografické a mezinárodně-politické, to se nikdy nedozvíme. Pojďme se alespoň podívat na technický odkaz nelehké doby otisknutý v betonu důmyslně zbudovaných vojenských pevností vystavěných v linii od Ostravy, kolem Háje ve Slezsku k Opavě a dále ve směru na Horní Benešov a Bruntál.

 

Průběh linie opevnění mezi Hájem ve Slezsku a Opavou (modře – objekty dělostřelecké tvrze Smolkov)

 

Ve směru od Ostravy na Opavu byla obrana tvořena těžkými betonovými sruby, doplněna lehkými kulometnými bunkry („řopíky“) a u Háje ve Slezsku zesílena dělostřeleckou tvrzí Smolkov, která je umístěna za linií opevnění v nitru kopce Padařov. Jednalo se o soustavu vzájemně se podporujících těžkých objektů, chránících důležitou průmyslovou oblast a dopravní uzel Ostravska, ale také bránících průlomu z blízkého německého Slezska do prostoru Moravské brány, který by při koordinaci s útokem Wehrmachtu z Rakouska na sever vedl k rozdělení území Československa vedví. V ostravském úseku bylo vybudováno celkem 40 těžkých objektů, včetně těch, které tvoří sestavu tvrze Smolkov. Západně od tvrze Smolkov pokračovala linie těžkých opevnění objekty Opavského úseku. Z celkem plánovaných 86 těžkých objektů bylo do září 1938 vybetonováno 26 pěchotních srubů.

 

Dělostřelecká tvrz Smolkov - unikátní příklad čs. pevnostního stavitelství

Dělostřelecká tvrz Smolkov byla součástí čs. opevnění, které vznikalo v reakci na vojenské ohrožení ze strany nacistického Německa v polovině 30. let 20. století. Úkolem budované pevnostní obrany bylo vykompenzovat zbrojní a početní převahu německé armády a odrazit či alespoň zdržet případný útok nepřítele. Na kopci nad obcí Smolkov byla mezi lety 1936 až 1938 vybudována jedna z pěti, v Československu dokončených, dělostřeleckých tvrzí. Rozsáhlý komplex pevnostních staveb tvoří pět samostatných objektů, které jsou propojeny podzemními chodbami. Stavba, byla v říjnu roku 1938 zcela dokončena a byla zde instalována většina vnitřního zařízení. V tvrzi měla působit osádka 394 mužů, která by se dokázala nezávisle bránit po dobu několikatýdenních bojů. Podzemí objektů v současnosti využívá Armáda České republiky.

Celková koncepce Smolkova vycházela z úkolů, které měla tvrz plnit v sestavě objektů Ostravského úseku. Pěchotní sruby tvořily čelní záštitu tvrze, ve směru předpokládaného útoku, v součinnosti s předsunutými objekty hlavní linie chránily srdce pevnosti – dělostřelecké objekty věže a dělostřeleckého srubu. Všechny objekty tvrze byly spojeny podzemními chodbami. Vchodový objekt byl umístěn co nejhlouběji týlu pevnosti – kolmo na linii opevnění z něj vedla hlavní podzemní galerie, po několika desítkách metrů opatřená minovacím zařízením, které umožňovalo zatarasit mohutným výbuchem vstup do pevnosti, pokud nepřítel dobyl vchodový objekt. V takovém případě zbyly posádce jen nouzové výstupy – jeden v diamantovém příkopu dělostřeleckého srubu, druhý tajný, využívající pracovní šachtu. Tento nouzový východ byl vtipně zabezpečen proti nechtěnému vstupu – 40 m šachta opatřená stupačkami vedoucími k povrchu byla zdola opatřena silným poklopem se vzpěrami a zasypána drobným štěrkem. Ten by se v případě nutnosti po podtržení vzpěr poklopu vysypal během několika sekund do vyhloubené protišachty v podloží galerie a cesta vzhůru by byla volná. Naopak, odtěžit shora drobný kačírek v hluboké šachtě bylo pro protivníka v boji téměř nemožné.

Za prostorem minovacích komor byly vlevo vyraženy sály postupně pro filtrovnu a ventilační zařízení, 2 sály pro elektrárnu délky 30 m a menší místnost pro sklad pohonných hmot, všechny v profilu 4x4m. Dalšími prostorami, vyraženými kolmo na hlavní galerii, byly dva hlavní muniční sklady určené pro uskladnění munice 10 cm houfnic, a další sklad pro munici 4 cm protitankového kanónu, pěchotního střeliva a ručních granátů. Až k muničním skladům měla hlavní galerie širší profil, pro vedení dvojkolejné úzkorozchodná dráha od vchodového objektu. Dále do nitra tvrze byla štola galerie užší, s jedinou kolejí. Půdorys podzemí připomíná písmeno „Y“, v místě dělení ramen byla vybudována podzemní kasárna s celkem pěti velkými sály, cihlovými příčkami rozdělenými na ubikace důstojníků i mužstva, sociální zařízení, kanceláře, kuchyně a sklady potravin a výstroje.

 

Schematické zobrazení dělostřelecké tvrze Smolkov

 

Pěchotní srub MO-S 40 "Nad silnicí"

měl plnit dva taktické úkoly. Chránit blízké okolí tvrze, především dělostřelecký srub a zároveň pro dělostřelce zajišťovat pozorování. Dělostřelecký pozorovací zvon s periskopovým dalekohledem měl většinu průzorů obrácenou k západu, neboť prioritním úkolem pozorovatele v tomto zvonu bylo řízení palby kasematové baterie dělostřeleckého srubu ve směru Opava. Pancéřové kopule pěchotního srubu, vyzbrojené dvěma těžkými kulomety vz. 37 a jedním lehkým kulometem vz. 26, byly schopny postřelovat západní svah kopce Padařov a přístupovou silnici pod kopcem. Konstrukčně se podobal izolovaným pěchotním srubům v linii. Navíc byl osazen speciálním ocelolitinovým ventilačním zvonem ve stropě, kterým bylo zajištěno nasávání čerstvého vzduchu. Čelní stěny srubu, které neměly střílny, byly opatřeny čtyři metry silným obložením z lomového kamene, který tlumil účinky dopadu dělostřeleckých granátů, a napomáhal k maskování objektu. Na stavbu S 40 bylo spotřebováno 2 705 m3 betonu.

Pěchotní srub MO-S 40 "Nad silnicí"

 

Dělostřelecký srub MO-S 39 „U trigonometru“

byl největším objektem dělostřelecké tvrze Smolkov. Při kubatuře 5500 m³ betonu je čtvrtou největší stavbou československého opevnění. 50 metrů dlouhý a 16 metrů široký srub měl pomocí tří kasematních houfnic ráže 10 cm vzor 38 krýt svou palbou izolované pěchotní sruby pevnostní linie až po Opavu. Dělostřeleckou výzbroj se do srubu již nepodařilo dodat. V září 1938 byla před srubem nouzově umístěna baterie 7,5 cm horských kanónů v dřevěných boudách jako slabá náhražka plánovaného tvrzového dělostřelectva. Blízkou ochranu objektu zajišťovaly dva pancéřové zvony s těžkými kulomety a jeden lehký kulomet umístěný tzv. pod betonem. Za války byl objekt poničen německými bombardovacími pokusy a zejména vytrháváním střílen. Raritou je nouzový východ umístěný až v samém koutě diamantového příkopu, který měl velikost normálního vchodu pěchotního srubu. Nejspíše se počítalo s výpady pěchoty nebo výstupem ženistů do prostoru tvrze.

 

Dělostřelecký srub MO-S 39 „U trigonometru“

 

Dělostřelecká otočná a výsuvná věž MO-S 38 „V lese“

byla nejvýkonnějším a nejsložitějším zbraňovým systémem dělostřelecké tvrze Smolkov a čs. opevnění celkově. Pevnostní objekt nemá vlastní vchod. Vstup byl pouze z podzemí. Při povrchu měla být osazena pancéřová otočná věž s dvojicí rychlopalných houfnic ráže 10 cm, které byly schopny poskytovat palebnou podporu obranné linii v širokém kruhovém dosahu od Opavy až k Markvartovicím. Hmotnost samotné ocelové věže byla projektována na 440 tun. V případě nepřátelského postřelování se mohla skoro celá věž zasunout do betonu a předpancíře, což snižovalo její zranitelnost. Na stavbu objektu bylo namícháno 2826 m³ pevnostního betonu. Ocelové součástky věže, určené k zabetonování do objektu, byly na stavbu dodány v březnu 1938, samotnou věž se však již vyrobit a dodat do konce září 1938 nepodařilo. Hluboká výtahová šachta pod dělovou věží je dnes opatřena nepůvodní nástavbou s větracími otvory. Na povrchu objektu zůstaly originální ocelolitinové ventilační zvony.

 

Dělostřelecká otočná a výsuvná věž MO-S 38 „V lese“ s nepůvodní stavební úpravou

 

Vchodový objekt MO-S 41 „Nad valchou"

je hlavním vstupem, či spíše vjezdem, do podzemí dělostřelecké tvrze Smolkov. Je umístěn na odvrácené straně svahu směrem do vnitrozemí. Byl tak lépe uchráněn před přímou nepřátelskou palbou. Dle kubatury, 4 715 m³betonu, jde o druhý největší objekt tvrze. Viditelná je pouze přední část s vjezdem do podzemí, vchodem pro posádku, střílnami a dvěma pancéřovými zvony. Obranu vstupního objektu zajišťovaly dva lehké kulomety vz. 26 v kopulích a dva kasematní kanóny ráže 4,7 cm vz. 36 pod betonem, které chránily bezprostřední okolí vchodu a kontrolovaly přístupovou komunikaci Háj - Hrabyně. Vše ostatní je skryto v podzemí. Vstup do nitra tvrze zabezpečovala čtyři metry široká mřížová vrata, dále vysouvací pancéřová vrata a druhá vrata plynotěsná. Za vraty se nachází prostor pro dva nákladní automobily, kde se střelivo a proviant překládalo na manipulační vozíky úzkorozchodné železnice a rozváželo se do podzemních skladišť. Byl zde také nasáván čerstvý vzduch pro centrální filtrovnu zajišťující větrání hlubin celé tvrze. Objekt je dodnes ve službách Armády České republiky a stejně jako podzemí tvrze je veřejnosti nepřístupný.

Tvrzová dělostřelecká pozorovatelna MO-S 42 „Nad hájem"

zajišťovala pozorování předpolí a řízení palby dělostřeleckých zbraní tvrze Smolkov. Pozorovatel ve speciálním zvonu měl k dispozici dělostřelecký periskopický dalekohled o váze 70 kg, který se vysouval otvorem ve vrchlíku. Na svou dobu špičková optika umožňovala vyhledávat cíle a řídit palbu tvrzových děl od Hlučína až po Opavu. Pro pozorování blízkého okolí objektu sloužily 3 průzory ve stěnách zvonu, do pozorovacích vložek bylo možno pro blízkou obranu vložit lehký kulomet. Hlavní obranu pozorovatelně poskytovala palba sousedních objektů, na stropnici byl navíc osazen šestistřílnový zvon s dalším lehkým kulometem. Pozorovatelna neměla žádné střílny pro zbraně pod betonem a tudíž ani diamantové příkopy. Vstup do objektu s kubaturou betonu 1 715 m³ byl možný jen podzemní chodbou z tvrze. Objekt tak dobře splýval s terénem a byl jen obtížně zjistitelný z větší vzdálenosti. Oba zvony byly za války vytrženy. Na místě, kde byl osazen zvon pozorovatele, dnes stojí zděná budka neznámého původu a určení.

 

Tvrzová dělostřelecká pozorovatelna MO-S 42 „Nad hájem" s nepůvodní nadstavbou

 

Výstavba objektů

Tvrz Smolkov byla projektována jako první z celého čs. opevnění, byla tedy jakýmsi prototypem. Vlastnímu zahájení projekčních a stavebních prací předcházely průzkumné práce, ověřující stavební geologii staveniště pomocí mělkých a alespoň jedné hluboké kopané sondy. Poté následovala výstavba komunikací, odstranění porostů, příprava ubytovacích objektů a zařízení staveniště. V té době už probíhal na základě dohotovené dokumentace výběr firem. V době zahájení prací v r. 1936 bylo u nás málo firem se zkušenostmi s tak rozsáhlými stavebními zakázkami v podzemních a betonových stavbách, zvláště při vysokých požadavcích na kvalitu a tak krátkých požadovaných termínech (dělostřelecká tvrz velikosti Smolkova se měla stavět 20 měsíců).Dodavatelem stavby se stala stavební společnost Ing. Alois Beneš a spol z Přerova.

Nyní k vlastní technologii výstavby. Podzemní prostory tvrze (štoly, galerie a sály) se vystrojovaly speciálním způsobem za použití drenážního potrubí a dalších hydroizolačních opatření. Betonáž stěn byla prováděna do bednění, tloušťka stěn byla standardně 20 cm plus 10 cm izolační betonové vrstvy. Zvenčí se hotová stěna obkládala fošnami nebo betonovými deskami tl. 5 cm, pak se prostor za stěnou pečlivě vyskládal kamenem. Na závěr se profil ostění dokončil betonáží klenby, bedněné jen zdola, shora se klenba vytvarovala do stříšky, zaizolovala a prostor nad klenbou se pečlivě zaplnil lomovým kamenem. Posledním krokem byla betonáž podlahy, položení kolejí a jejich zalití kvalitním potěrem pochůzí vrstvy se žlábky pro svádění vody. Nakonec se galerie a štoly vystrojily světly, rozvody vody a elektřiny. Takový postup byl posléze uplatněn i na ostatních tvrzích čs. opevnění. O kvalitě řešení svědčí to, že takto zajištěné podzemní prostory jsou často využívány dodnes (viz tvrze Smolkov, Adam, Hůrka, Dobrošov, Bouda).

O kvalitě betonu, použitého k stavbě čs. opevnění, dodnes kolují různé zkazky a dohady, zdá se ovšem, že hlavním tajemstvím bylo pečlivé dodržování receptury (stanovené odborníky z VUT Praha), používání kvalitních surovin a důsledná kontrola ze strany Ředitelství opevňovacích prací. Bohužel, právě objekty tvrze Smolkov se žádnou špičkovou pevností vyrobeného betonu nevyznačují, což je zaznamenáno v řadě stížností vojenského dozoru na adresu firmy Ing. Beneše. Postupem času však přece jen zkušenost pracovníků rostla a u posledního betonovaného objektu S 38 v roce 1938 už pevnost zkušebních kostek překračovala vojenskou normu.

Příprava na betonáž začínala postavením provizorních stříšek nad bedněním (aby se čerstvá betonová směs chránila před deštěm – betonáž trvala až 11 dní). Dále byly vystaveny pracovní plošiny pro vodorovnou dopravu betonu dvojkolovými japonkami na nejvyšší kótě bednění (až 9 m nad terénem). Nahoru na pracovní plošinu dopravovaly beton šikmé výtahy od každé z míchaček, tam se beton přesypal do japonky. Míchačky byly poháněné elektrickým nebo benzínovým motorem s bubny s obsahem 250 až 600 l. Nutné bylo užívání příložných vibrátorů a pěchů pro hutnění velmi hustého betonu. Na stavbě musela být přítomna dostatečná zásoba cementu, vody a kameniva. Po zahájení betonáže musely práce probíhat nepřetržitě, což u největšího objektu, dělostřeleckého srubu S 39, znamenalo 7 dní u prvního a 11 dní u druhého dilatačního úseku.

Betonová směs se míchala z 250 l štěrku zrnitosti 20-40 mm, 500 l hrubšího štěrku zrnitosti 40-60 mm, 325 l písku, 400 kg speciálního „vojenského“ cementu a takového množství vody, aby vznikla pouze tzv. zavlhlá směs. To spolu s kvalitou cementu a kameniva i malým množstvím písku mělo pozitivní vliv na pevnost výsledného betonu. Kamenivo pro stavby Ostravského úseku se používalo místní, kopané (snad ze štěrkovny v Hlučíně). Cement se dovážel v jutových pytlích z cementárny Štramberk.

Písek a štěrk se do bubnu míchačky odměřoval v dřevěných kolečkách, voda se dávkovala z cisterny nad míchačkou. Po namíchání se obsah bubnu vysypal do koše výtahu, ten beton dopravil na úroveň pracovní plošiny, po které ho dělníci japonkami dováželi k jednotlivým sypákům. To byly plechové roury průměru 250-300 mm, délkou sahající z úrovně pracovní plošiny až k právě betonované vrstvě, směs padající sypákem nenarážela na armaturu a zůstávala homogenní. U ústí sypáku dole pracovali betonáři, rozhrnovali beton po ploše a pěchovali ho pěchy. Potřebu dalšího betonu signalizovali betonáři nahoru na plošinu jednoduchým plechovým „semaforem“ – dělník s japonkou uviděl znamení a vysypal do sypáku dávku betonu. Celkově jedna míchačka, výtah, dělníci s japonkami a několik sypáků tvořilo linku. Míchaček pracovalo např. při betonáži S 41 (vstupní objekt) až 8 najednou. I tak probíhala betonáž tohoto objektu dlouhých 13 dní, což však znamená průměrné tempo betonáže 15 m³ za hodinu. To by byl i dnes velmi dobrý výkon. Po odbednění se povrch betonu opatřil cementovou omítkou, kterou můžeme na srubech vidět dodnes.

 

Dobové snímky tvrze Smolkov  (převzato z webu http://www.smolkov.web2001.cz/)

  
Dělostřelecký srub MO-S 39 „U trigonometru“

Pěchotní srub MO-S 40 "Nad silnicí"    

 

Vchodový objekt MO-S 41 „Nad valchou"

Vchodový objekt MO-S 41 „Nad valchou"

 

Vnitřní vybavení objektů tvrze

Jednalo se o zařízení potřebná nejen k vlastnímu vedení bojové činnosti tvrze, ale i k zabezpečení potřeb posádky – vytápění, hygienické potřeby, vaření apod. Spolu s mužstvem podpůrných jednotek, bránících polní opevnění a překážky v okolí, zajišťovala tvrz potřeby 450 mužů. Většina vybavení se soustřeďovala v tzv. sálech – strojovny, elektrárny, kasárny a muniční sklady. Hlavních sálů kasáren bylo 5, měly profil 5x4 m a byly stejně jako sruby rozděleny cihlovými příčkami na jednotlivé místnosti – ubytovací, kancelářské, spojovací, skladové, kuchyňské, koupelny a toalety. Zajímavostí je, že u srubů poslední vrstvu cihel u stropu nahrazoval korek, lepený asfaltem, aby se otřesy při dělostřelbě nepřenášely na příčky. Stěny srubů byly opatřovány plechovým obkladem, který měl zachycovat odštěpky betonu při dopadu těžkých granátů, aby nepoškozovaly zbraně a nezraňovaly osádku. Po dokončení stavebních prací byly interiéry objektů opatřeny bílou vápennou výmalbou, pak mohlo být zahájeno vystrojování objektů zařízením.

Problémem Smolkova byla voda. Její potřeba pro posádku, chlazení zbraní a dieselagregátů elektrárny byla stanovena na 35 600 litrů denně, přitom na jednoho muže připadaly pouze 63 litry vody denně (3 l k pití, 25 l pro umývání, 30 l na WC a pouze 5 l na sprchování). K zajištění takového množství vody bylo nutné najít dostatečně kapacitní zdroj. Po hledání různých řešení se nakonec přistoupilo k hloubení studně profilu 190x190 cm, hloubky 40m, při levé stěně hlavní galerie. Studna byla v dolní části rozšířena do zásobní nádrže, nad hladinou byla na plošině instalována čerpací stanice a vodovodem byla voda rozváděna po tvrzi.

Důležitým úkolem tvrzové infrastruktury bylo skladování a doprava množství střeliva k plnění palebných úkolů. Smolkov, jako malá tvrz, měl plánovanou spotřebu munice o hmotnosti 100 tun na dva dny maximální bojové činnosti. Toto množství, převážně dělostřeleckých nábojů ráže 100 mm, bylo nutné odvézt do manipulačních skladišť, poté k jednotlivým výtahům a s jejich pomocí munici vyvézt až ke zbraním v bojových patrech. Pro dělovou věž se počítalo s dotací 12 000 ran. Maximální spotřeba věže při rychlopalbě 60 granátů za minutu činila při hmotnosti 14,4 kg na náboj téměř 1 tunu munice za minutu! Tuto kadenci bylo ovšem možno  udržovat jen po krátkou dobu.

Pro vodorovnou dopravu od vchodového objektu S 41 sloužila kolejová dráha s ručně tlačenými plošinovými vozíky nosnosti 1 500 kg, dvojkolejná k hlavním skladům M1 a dále k skladům M2 jednokolejná. Palety s municí byly obsluhou přímo nakládány na manipulační vozíky o nosnosti 500 kg s gumovými koly a zaváženy do skladů nebo do výtahů srubů. Úzkorozchodná dráha v podzemí Smolkova měla téměř 800 m kolejí, 6 výhybek a disponovala i světelnou signalizací pro řízení provozu na jednokolejných úsecích a nastavování výhybek. Řízení provozu se dělo z dopravní kanceláře, umístěné hned za vchodovým objektem. Všechna tato zařízení byla do září 1938 hotova, chybělo pouze vyzkoušet motorové pohony výtahů a nebyly dodány kolejové ani ruční vozíky.

Podzemní elektrárna

Sloužila k zásobování všech zařízení elektrickou energií a zajišťovala tak autonomní provoz tvrze. Tvořily ji 4 generátory (jeden byl záložní) s výkonem po 80 kW, každý poháněný dieselovým motorem s výkonem 145 kW, umístěné spolu s kompresorem dodávajícím hodinově 12 m³ vzduchu s tlakem 200 atm. k startování motorů a plnění tlakových lahví v první štole 30 m dlouhé. Ve druhé štole stejné délky bylo ve dvou nádržích skladováno celkem 40 tisíc litrů nafty a ve třetí nádrži 40 tisíc litrů chladící vody.

Filtroventilační zařízení

Tvořilo důležitou součást vybavení tvrze. Ve 30. letech minulého století byly ještě velmi živé zážitky účastníků 1. světové války, kdy byly jedovaté plyny používány ve velkém množství. Ochrana pevnosti před plynovým útokem a také odvedení zplodin, vznikajících při intenzivní palbě velkého množství zbraní byly naprostou nutností. U tvrzí byly filtry a ventilátory umístěny jednak centrálně, v prvním sálu hned za vchodovým objektem, a taky v každém objektu bylo nezávislé zařízení, s elektrickým a nouzově ručním pohonem. Kolektivní filtry byly schopny zbavit přiváděný čerstvý vzduch všech tehdy známých bojových otravných plynů, vyfiltrovaný vzduch se pak rozváděl potrubím do všech částí pevnosti, čímž vytvářel v jejích prostorách přetlak, jenž bránil vniknutí jedovatých plynů zvenčí přes škvíry ve střílnách apod.

Objekty zapojené do obrany okolí tvrze se standardně nezapočítávají do sestavy tvrze, ale měly pro její obranu klíčový význam. U Smolkova jde především o pěchotní srub MO-S 37 „U cukrovaru“, který měl vedle obrany důležitého mostu přes Opavu svou unikátní otočnou kulometnou věží s dvojčetem těžkých kulometů vz.37 a zbraní L1 a M ve střílnách pod betonem postřelovat i prostor mezi řekou a tvrzí, svah pod dělostřeleckou pozorovatelnou i komunikace v okolí tvrze.

 

Pěchotní srub MO-S 37 „U cukrovaru“ v Háji ve Slezsku

byl stavebně dokončen v prosinci 1936. Je posledním objektem linie tzv. Ostravského úseku, dále na západ navazují objekty Opavského úseku. Srub s plánovanou otočnou kulometnou věží měl chránit důležitou přístupovou silnici a most přes řeku Opavu ve směru od Dolního Benešova, břehy řeky a prostor mezi řekou a objekty nedaleké dělostřelecké tvrze Smolkov. Pancéřová kulometná věž pro dvojče těžkých kulometů vz. 37 však nebyla do září 1938 do objektu dodána.

Za okupace byly z objektu vytrhány pancéřové zvony i střílny. Koncem války, na jaře 1945, pak byly otvory pro hlavní zbraně narychlo zabetonovány a osazeny německými zbraněmi na obranu před postupující Rudou armádou. Objekt byl velmi poničen. V dolním patře jsou nepoškozené patice pro elektrárnu, filtrovnu i měnírnu proudu pro pohon věže, studna v místnosti filtrovny. V současné době o objekt pečují členové Klubu vojenské historie Háj ve Slezsku.

 

    

Schéma objektu MO-S 37 „U cukrovaru“ (KVH Háj ve Slezsku)

 

Na srub „U cukrovaru“ měly navazovat další sruby Opavského úseku, jejich stavba však byla s ohledem na dostatečnou protitankovou překážku v podobě zamokřené nivy a koryta řeky Opavy pozastavena, s výjimkou OP-S 6 „Na zbytkovém“, který dodnes stojí u silnice Štítina –Kravaře. Postaven nebyl také jeden ze srubů Ostravského úseku v katastru Háje ve Slezsku, MO-S 35, taktéž z důvodů těžce prostupného terénu, především pro tanky, ale také pro obtíže při zakládání kvůli vysoké hladině spodní vody. Sruby na levém křídle Smolkova byly nahrazeny dvěma sledy lehkých objektů vz. 37 (populární „řopíky“), místně ještě zesílených objekty stejného typu ve třetím sledu. Všechny tyto objekty byly do zářijových událostí 1938 stavebně dohotoveny a vystrojeny

 

Pěchotní srub MO-S 35 "U cukrovaru" (foto KVH Háj ve Slezsku)

 

Další vybrané objekty linie opevnění na Opavsku a Nízkém Jeseníku

Stavební podúsek Milostovice

Budování objektů těžkého opevnění u Milostovic v letech 1935-1938

Pěchotní srub OP-S 25 "Trigonometr“ byl postaven jako první objekt 3. stavebního podúseku Milostovice, který navazoval na 2. podúsek východně od Milostovic, pokračoval západním směrem k Jamnici, kde byl přerušen tvrzí "Šibenice" a pokračoval sruby OP-S 37 a 38 severně od osady Sádek. Linie měla dále pokračovat přes Židovský vrch ke kótě Gudrich (Skalka), kde měl srubem OP-S 45b celý podúsek končit.

 

Průběh linie opevnění u Milostovic. Doplnění pěchotních srubů liniemi pevnůstek lehkého opevnění

 

Betonáž OP-S 25 Trigonometr proběhla ve dnech 2.-7.5. 1938. Betonáři při ní do připraveného bednění ručně napěchovali 1807 m³ betonu, který po 28 dnech tuhnutí vykazoval pevnost v tlaku až 650 kg/cm², což vysoce překračovalo vojenskou normu. Od května do září 1938 se firmě Ing. Krýsa podařilo vybetonovat také objekty OP-S 26 Milostovice, OP-S 27 Paletovo pole, OP-S 28 Mezicestí, OP-S 29 Rozcestí, OP-S 37 Pařížský vrch a OP-S 38 U Sádku. Sruby byly ve II. a III. třídě odolnosti,vyzbrojeny zbraněmi L1 a M, v případě OP-S 29 vpravo i minometem (zbraň G), na OP-S 27 a 37 byly použity těžké kulomety ve zvonech, na OP-S 28 a 38 měly být dělostřelecké zvony. Do konce září 1938 se nepodařilo osadit zvony na OP-S 25, 29, 27 a 38 a pozorovací zvon na OP-S 28.

V září 1938 byl srub OP-S 25 stavebně dokončen, vyzbrojen zbraněmi, nebyly však dodány lafety pro lehké kulomety. K dispozici bylo dostatečné množství munice, nebyly ale dodány časované ruční granáty pro granátové skluzy. Ve sruby nebyly dokončeny rozvody vody, dodány rozvody elektřiny (včetně dieselagregátu) ani filtroventilace, v provozu nebyla telefonní ústředna ani stanice zemní telegrafie, stejně jako i celá vnitřní spojovací síť, se kterou se počítalo až v roce 1939. Ve skladištích chyběly zásoby potravin i pohonných hmot. Překážkový systém kolem objektu byl hotov, prázdné zvonové šachty byly obloženy pytli s pískem a zastřešeny stříškami.

 

OP–S 25 "Trigonometr"; zbraně umístěné ve zvonu měly okolí dokonale pod kontrolou (foto Petr Chroust)

 

Období 1939 – 1945 (za německé okupace)

V prvních týdnech po odstoupení pohraničí se linie těžkého opevnění (zejména výše popisovaná tvrz "Smolkov") stala cílem masových návštěv německého obyvatelstva.

"Exkurze" německého obyvatelstva po záboru pohraničí (foto KVH Opava)

 

Zároveň prováděli vojenští odborníci rozsáhlý průzkum celého obranného systému a označovali čísly objekty a zvony. Ale ještě na podzim 1938 začali Němci systematicky vytrhávat zvony a střílny hlavních zbraní těžkých objektů a odvážet je částečně na svá opevnění a částečně do hutí. Tohoto řádění bylo ušetřeno pouze několik srubů u Milostovic. Němci měli s milostovickým úsekem speciální záměr – vybudovat zde ženijní cvičiště pro nácvik zdolávání opevnění. Proto zde nebyly pancéřové prvky trhány, ale naopak doplňovány. Na objekty III. odolnosti OP-S 25 Trigonometr a OP-S 29 Rozcestí tak byly osazeny zvony přivezené z ostravského úseku - ze srubů MO-S 9, 10, 14 a 17. Dělostřelecký pozorovací zvon na OP-S 28 Mezicestí nahradil obyčejný zvon z MO-S 11. Okolí Milostovic se stalo i cílem zkoušek bombardování objektů. Některé z nich (údajně OP-S 28) byly pro lepší viditelnost natřeny na bílo a piloti střemhlavých bombardérů se je snažili na konci roku 1938 zasáhnout svými bombami. Úspěchu však nebylo dosaženo.

Duben 1945

Jak se na začátku roku 1945 začala z východu přibližovat fronta, vzrostla důležitost pevnostní linie, a proto se i přes své zmrzačení stala důležitou součástí německého obranného pásma. V otvorech po vytržených střílnách byly z nearmovaného betonu vytvořeny nové střílny (za nimi byly umístěny kulomety na střeleckých stolech nebo polních lafetách), šachty po zvonech byly zasypány kamením, zality betonem a byla zde vybudována kulometná hnízda. Okolí bylo protkáno složitým systémem zákopů, střeleckých stanovišť, zátarasů, minových polí a tankových pastí, takže celé obranné pásmo dosahovalo hloubky 2 až 3 km. Němci v obraně preferovali boj v otevřeném prostoru a do bunkrů se uchylovali při dělostřelecké palbě či bombardování.

Milostovický úsek (stejně jako i zbytek linie Ostrava – Opava) byl připravován k obraně před postupující ruskou armádou. Výhodou bylo, že pancéřové prvky zde nebyly vytrhány jako jinde, proto bylo dokonce možné instalovat i původní čs. protitankové kanóny vz. 36 (snad v sólo provedení bez spřaženého kulometu) přivezené ze skladu v Dubnici nad Váhom. O německé obranné pásmo využívající předválečných objektů čs. opevnění se během dubna 1945 tvrdě bojovalo a tyto boje zasáhly i milostovický úsek. Podle informací z německých zdrojů se po obsazení Opavy fronta na několik dní zastavila právě před Milostovicemi, přičemž srub OP-S 24 drželi Rusové a OP-S 25 Němci. Ti byli nuceni ustoupit až pod hrozbou obklíčení.

Novodobá historie milostovického úseku

Začala se psát (v počátcích bohužel negativně) v 80. letech, kdy se staly objekty Milostovického úseku zdrojem pancéřových prvků pro tehdy rekonstruované objekty areálu v Darkovičkách a OP-S 10 Křižovatka.  Zvon volně položený na OP-S 28 byl instalován na OP-S 10, zbývající zvony z tohoto srubu a výbuchem vyražený zvon z OP-S 29 byly převezeny do Darkoviček. Pro muzeum v Darkovičkách byly rovněž vytrženy střílny hlavních zbraní z OP-S 28. Jelikož však byly před převozem jejich části ukradeny, byly bohužel vytrženy i střílny L1 z OP-S 25.

O mimořádné zachovalosti úseku před touto těžební činností svědčí i fakt, že Milostovice byly na začátku 80. let spolu s Darkovičkami kandidátem na vznik muzea čs. opevnění. Přednost však byla dána Darkovičkám. Otcem myšlenky vybudovat naučnou stezku milostovickým úsekem byl na počátku 90. let Libor Baraňák, který začal s vyklízením objektu OP-S 27. Na jeho práci od roku 1995 navázal Klub vojenské historie Opava, jehož členové o objekty dlouhodobě pečují. Cílem snažení KVH Opava je přetvořit OP-S 25 Trigonometr v plně funkční objekt s využitím originálních prvků, doplněný replikami vytvořenými podle dobové dokumentace a předvést tak návštěvníkům takřka autenticky vybavený pěchotní srub. Na počátku roku 2000 se začala vytvářet historická jednotka KVH Opava. Od roku 2001 jsou v úseku objektů OP-S 25 Trigonometr OP-S 26 Milostovice a OP-S 27 Paletovo pole pořádány působivé bojové ukázky.

 

OP–S 25 "Trigonometr" s protipěchotními překážkami 2012 (foto Petr Chroust)

 

       

Rekonstruované interiéry pevnosti (foto Petr Chroust)

 

Lehké opevnění

V průběhu příprav a výstavby čs. opevnění v letech 1935 a 1936 bylo zjišťováno, že nebude reálné postavit podél celé hranice souvislou linii těžkého opevnění. Velitel Ředitelství opevňovacích prací gen. Husárek prosadil v listopadu 1937 plán, který počítal s výstavbou dvou sledů moderních objektů lehkého opevnění vlastní čs. konstrukce po celé délce hranice a na ústupových příčkách s tím, že v nejohroženějších směrech budou posíleny těžkým opevněním. Těžké opevnění budované před tímto rozhodnutím bylo přirozeně součástí tohoto systému. Do té doby byly budovány lehké objekty podle francouzského vzoru, které však trpěly mnoha nedostatky. Nevyhovující byly především čelní střílny, které výrazně snižovaly životnost pevnosti v boji.

 

Objekt lehkého opevnění vz. 37 na kraji Sosnovského lesa severně od Horního Benešova (foto Petr Chroust)

 

Při konstrukci nového typu lehkého objektu, tedy od roku 1937, vycházeli projektanti z klasického pěchotního srubu těžkého opevnění. Na svět tak z rýsovacích prken přišel jeden z nejdokonalejších fortifikačních prvků v tehdejší Evropě, lidově nazývaný „řopík“. Při jeho konstrukci se dbalo na boční palby a dokonalejší vnitřní vybavení. Opevněné pásmo tvořil souvislý řetěz kulometných stanovišť v jednom až třech sledech vzdálených od sebe 100 až 600 m, situovaných tak, aby se jednotlivé objekty vzájemně kryly palebným vějířem. První sled tvořil souvislou palebnou přehradu a měl klást nepříteli hlavní odpor. V první linii se vždy stavěly méně zranitelné objekty s boční palbou, ve druhé linii se objevují objekty s čelní a kosou palbou. Mezi jednotlivými objekty v linii se zřizoval zákopový systém a protipěchotní překážky.

Zesílené objekty se pak vkládaly do linie těžkých objektů pro vykrytí míst kam nedosáhla palba těžkých objektů. V úsecích, kde byla obrana postavena na těžkém opevnění, se řopíky většinou budovaly za linií a jejich úkolem byla likvidace zbytků nepřátelských jednotek proniknuvších pásmem obrany těžkých objektů. Výjimečné však nejsou ani případy předsunuté linie lehkého opevnění (např. při západním okraji Opavy).

 

Průběh linie lehkého opevnění severně od Horních Životic, Horního Benešova a  Milotic nad Opavou; lehké kulometné pevnosti zvané „řopíky“ jsou zde vystavěny ve třech sledech

Schéma objektu lehkého opevnění vz. 37 (tzv. „řopík“)

 

Železobetonové stěny a stropy řopíků o tloušťce 80 až 120 cm odolávaly palbě lehkých zbraní i přímým zásahům dělostřeleckého granátu ráže 10 cm. Dokonalé střílny s lafetami umožňovaly použití všech typů kulometů z výzbroje čs. armády, ale i samopalu vz. 38, případně protitankové pušky. Některé varianty řopíků umožňovaly i použití protitankového kanónu vz. 34 nebo vz. 37.

Posádku tvořilo 4 – 6 mužů, kteří byli cvičeni i pro noční střelbu podle panoramatického nákresu okolí. Na rozdíl od objektů těžkého opevnění (pěchotních srubů a tvrzí) řopíky nebyly uzpůsobeny pro dlouhodobější pobyt posádky. Také zbraně ani střelivo nebyly v objektech trvale uloženy. Posádka měla v objektu působit jen po dobu bojové akce. Vzhledem k předpokládané životnosti pevnůstky v boji – cca 48 hodin, čemuž odpovídaly i minimální zásoby střeliva a potravin.

Obranu bezprostředního okolí pevnůstky zajišťovaly skluzy pro obranné granáty. Do výbavy pevnůstek patřily periskopy, pancéřové dveře a mříže. Čelní stěny objektů byly chráněny kamennou rovnaninou a maskovány travním porostem, takže dobře splývaly s terénem. Pevnůstky vz.37 se stavěly ve více než 100 variantách, průměrná cena běžných typů se pohybovala kolem 30 tis. Kč bez nákladů na zbraně. Za 13 měsíců před Mnichovskou kapitulací bylo postaveno 9 600 pevnůstek vz.37.

Poválečné osudy těch objektů lehkého opevnění, které přežily demolici německou okupační správou i osvobozovací boje v roce 1945, jsou přibližně totožné s objekty těžkého opevnění. Mnohé byly zabetonovány a znepřístupněny, mnohé byly odstraněny nebo jsou využívány jako sklady, kůlny a sklepy. Některé z objektů se podařilo zrekonstruovat a zpřístupnit veřejnosti.

Několik zajímavých objektů lehkého opevnění je možno najít např. v okolí Milotic nad Opavou. Ve svahu jižně od železniční stanice Milotice nad Opavou můžeme najít tři pevnůstky lehkého opevnění typu 37. O vytvoření Památníku československého pohraničního opevnění a naučné stezky se zde pokoušel Klub vojenské historie Bruntál. Objekt B1-80 měl být rekonstruován do podoby z roku 1938, objekt A-160Z do stavu z roku 1945, poslední objekt A-120 měl připomínat reaktivované objekty po válce. V okolí je vybudována malá naučná stezka přístupná od železniční stanice Milotice nad Opavou. Bohužel po opakovaném vykradení objektů se členové KVH Bruntál rozhodli dále rekonstruovat pouze objekt B1-80 a po roce 2005 své dílo nakonec úplně opustili. Objekty jsou prázdné, ale se svítilnou k opatrné prohlídce přístupné.

 

    

Objekt lehkého opevnění vz. 37 tzv. řopík u Milotic nad Opavou; pevnůstky byly z čelní strany chráněny a maskovány kamennou rovnaninou (foto Petr Chroust)

 

Překážky a maskování

Především těžké objekty čs. pevnostní linie byl doplněny o terénní úpravy a překážky proti pěchotě i obrněné technice. Ve spojení s palebnou přehradou vytvářely tyto překážky z řetězu pevností neprostupnou linii. Překážky se dělily na obvodové, které ve vzdálenosti cca 50 m obkružovaly objekt nebo celou tvrz a bránily v přístupu do chráněného prostoru, a intervalové. Ty vyplňovaly prostor mezi jednotlivými objekty linie souvislým, mnoho metrů širokým pásem, vytvořeným většinou z kombinace několika typů překážek.

Nezbytnou součástí pevnostní linie byl protitankový příkop – zpravidla 100 m dlouhý, 5 m široký, s betonovou stěnou, měl za úkol navádět vozidla nepřítele před střílny protitankového kanonu a znemožňoval zablokování střílen nájezdem vozidla. Proti tankům se používaly také železné sloupy čtvercového profilu 240x240 mm betonované do železobetonového prahu v jedné či více řadách a ocelové svařené rozsocháče, které se při nájezdu tanku měly vzpříčit pod vozidlem a zastavit jej. Protipěchotní překážky tvořily především ostnaté dráty kotvené v betonu pomocí železných tyčí a lehké železné rozsocháče opletené ostnatým drátem.  Z těchto prvků se projektovala řada typových sestav, podle stupně ohrožení úseku a charakteru terénu.

 

         

Protitankový příkop a protipěchotní překážky byly nezbytnou součástí linie opevnění (zdroj KVH Opava)

 

Maskování – hlavním prvkem snížení viditelnosti objektů v terénu byl kamenný zához čelní stěny, opatřený vrstvou zeminy a zatravněný, stejně jako stropnice. Od jara 1937 se na několika srubech Ostravského úseku testovaly maskovací sítě, tvořené z pozinkovaného pletiva propleteného kusy juty, obarvené odstíny hnědé, zelené, černé a žluté barvy. Omítky i plochy ocelových zvonů a kopulí byly opatřeny asfaltovým nátěrem v barvách stejných jako na síti. Po nejednoznačných výsledcích oficiálních zkoušek byl dán velký prostor improvizaci. Na sítě se připevňovalo chvojí a větve, maskování však rychle stárlo a objekty spíš demaskovalo. Nejúčinnějším maskováním se ukázala prostá černá barva, která sice nezamaskovala celý objekt, ale bránila zaměření a zásahu nejcitlivějších částí objektů – střílen.

Výzbroj pevnostních objektů

Základní výzbrojí třídělových baterií dělostřeleckých srubů nebo jako dvojče pro dělostřelecké věže měla být 100 mm kasematní houfnice vz. 38 z dílny plzeňské Škodovky. Houfnice měla hlaveň dlouhou 250 cm, poloautomatický závěr umožňující rychlost střelby až 30 ran za minutu a dostřel až 12 km. Do výzbroje Smolkova se houfnice nestihly dodat.

Základní zbraň pro protitankovou obranu pevnostní linie byla vyvinuta rovněž Škodou Plzeň. Kanón ráže 47 mm vz. 36 prokázal schopnost plnit hlavní úkol – boj s obrněnými vozidly protivníka, účinný byl i proti živé síle. Na vzdálenost 1 000 m prostřelil 50 mm pancíř, přičemž špičkový tank Wehrmachtu PzKpfw III měl ve verzi z r. 1938 pancíř tl. 14,5 mm. Většina kanónů vz. 36 byla do pevností montována ve společné lafetaci s těžkým kulometem vz. 37 – zbraň L1, se společným zaměřovačem a ovládaná jedním střelcem. Rychlost mířené palby byla až 40 ran za minutu, maximální dostřel 5 880 m.

Hlavní pevnostní zbraň proti pěchotě byl těžký kulomet vz. 37 vyvinutý a vyráběný Zbrojovkou Brno v několika verzích podle umístění zbraně: sólo ve střílně pod betonem, ve zvonech nebo kupolích, jako dvojče pro střílny, kopule a kulometné věže nebo v lafetaci s kanónem vz. 36. Speciální úprava pro použití v opevnění se vyznačovala odvodem či zachycováním nábojnic s možností odsávání plynů.

Kulomet má ráži 7,92 mm, hmotnost 19 kg bez podstavce, účinný dostřel 2 500 m, rychlost střelby byla nastavitelná na 550 nebo 750 ran za minutu. Kulomety vz.37 se za války používaly na obou stranách fronty, Britové je vyráběli pod označením BESA jako kulometnou výzbroj tanků a jiných obrněných vozidel a ještě do 60.let poskytoval dobré služby Izraelcům ve válkách na Blízkém východě.

Jedna z nejúspěšnějších předválečných československých zbraní byl lehký kulomet zdokonalený ve spolupráci Škody a Zbrojovky Brno, známý jako lehký kulomet vz. 26. Do r. 1938 putovalo na výzbroj čs. armády 33 550 kulometů, další desetitisíce kusů šly na vývoz do celého světa. Kulomet byl dlouhý 1 165 mm, s hlavní ráže 7,92 mm a délky 602 mm, s celkovou hmotností 8,84 kg, střílel s kadencí 600 ran za minutu, zásobník měl kapacitu 20 nábojů. Pro svou spolehlivost, jednoduchost a nízkou váhu byl u vojáků velmi oblíben. V pevnostních objektech byl lehký kulomet vz. 26 využíván jako pomocná zbraň v pěchotních zvonech i ve střílnách pod betonem, pokaždé ve speciálních lafetách. Licenci na výrobu zakoupila Británie, zbrojovka v Enfieldu kulomet překonstruovala pro náboj ráže 7,7 mm a do konce války vyrobila jen tato továrna 220 000 kusů zbraně, označené BREN (BRno-ENfield). Pod tímto názvem je znám z výzbroje britské, kanadské, jihoafrické, novozélandské či australské armády.

 

Závěr

Událostmi Mnichova 1938 samozřejmě dějiny pevnostního stavitelství neskončily, ani u nás, ani ve světě. Naopak, za druhé světové války se dál rozvíjela technika opevňování, především v oblasti polních opevnění. S tím, jak rostla ničivá schopnost moderních zbraní, především letectva, bylo stále důležitější uchránit vojenské a výrobní kapacity i obyvatelstvo před nálety a palbou. A tak se budovalo a dobývalo i bránilo po celé Evropě. Německo budovalo bunkry jako úkryt pro ponorky, podzemní továrny, protiletadlové úkryty obyvatel v Berlíně, opevnění Atlantického valu. Francii se osvědčila úspěšná obrana opevněných oblastí v Alpách. Řecko bránilo opevněné linie na severu země. Británie přežila díky systémům protileteckých krytů. Rusko úporně bránilo svou zem v pevnostech Sevastopolu a do hloubky členěná polní opevnění byla základem vítězství v bitvě u Kursku. Dost příkladů toho, že dobře opevněné postavení, s moderní výzbrojí a odhodlanou osádkou, může útočníkovi zásadně zkomplikovat situaci.

O kvalitách čs. opevnění se Němci přesvědčili bezprostředně po záboru našeho pohraničí, kdy provedli cvičnou výsadkovou operaci za linii lehkého opevnění a snažili se ji prorazit. Akce skončila fiaskem. Po těchto zkušenostech se německé velení nechalo slyšet, že dobývat opevnění bojem bez jeho předběžné znalosti by pro první sledy německé armády znamenalo 100 % ztráty. Těžké opevnění se posléze učili dobývat na zřízeném ženijním cvičišti v Milostovicích u Opavy a tyto zkušenosti pak používali při dobývání belgických a francouzských pevností i při stavbě Atlantického valu. Poté bylo opevnění využíváno k získávání pancéřových prvků pro německé pevnostní stavby a jako materiál na výrobu kvalitních zbraní. Ke svému původnímu určení se vrátilo ke konci války, kdy Němci zdevastované opevnění zbavené pancéřových zvonů a střílen narychlo opravovali proti postupující Rudé armádě. Přestože tou dobou již zcela chyběl původní překážkový systém a Rudá armáda disponovala daleko účinnějšími zbraněmi než Německo na začátku války, zadržela čs. pevnostní linie útok směrem na Ostravu a proměnila jej na úporné boje proti jednotlivým pevnostem, které pro sovětskou armádu a postupující čs. tankovou brigádu znamenaly obrovské ztráty.

Betonové řopíky a sruby čs. opevnění dochované na území MAS Opavsko a MAS Nízký Jeseník nám slouží jako vzpomínka na technický a organizační um našich předků i na jejich odhodlání bránit nezávislost naší země. Některé objekty jsou zrekonstruovány a přístupněny jako muzea či památníky.