Břidlicový průmysl na Moravě a ve Slezsku

v antiklinále a sinklinále vrás

Lumír Moučka, Petr Chroust

 

Pokrývání střech břidlicí bylo v zahraničí známo již v dobách Římanů. Nejstarší výroba krytiny byla prováděna jednoduchými způsoby. Břidlice se lámala na skalních výchozech pomocí lámacích tyčí a mlátků a pak se primitivně opracovala pomocí tzv. motyček. Větší využití břidlic přichází ve středověku, kdy se hovoří o pokrytí Kaiserova zámku v Goslaru břidlicí kolem roku 1289, a využití moselské břidlice z lomu Katzenberg v Mayenu kolem roku 1408. V pozdním středověku je těžba břidlice známá také z Francie, Anglie, Itálie a Španělska (Staněk).

Na území České republiky byly břidlice využívány v období pozdního středověku, ale pouze jako stavební kámen a kámen pro dlažby. Některé z těchto výrobků je možné spatřit v sakrálních stavbách na severní Moravě a v Olomouci.

 

Svobodné Heřmanice, zatopený břidlicový důl zvaný "'Sifr"

 

Samotná těžba pokrývačských břidlic na našem území přichází v 1. polovině 18. století. Němec uvádí rok 1746 a Staněk a Řihák rok 1775, obě tyto zprávy jsou vázány k lokalitě Svobodné Heřmanice. Kdy opravdu začala tato těžba, se lze pouze dohadovat, avšak je možné představit si, jak asi k první těžbě došlo, a jakým způsobem probíhala. Nízký Jeseník osídlilo od 13. století německy mluvící obyvatelstvo. Lidé se zde zpravidla živili řemeslnou výrobou a zemědělstvím. Ve střelenské kronice je krásně popsán jeden z příkladných příběhů.

Sedláku Johanu Maderovi z Velké Střelné patřil úzký pruh políček za jeho domem č. 92. Jednoho dne roku 1833 při podzimní orbě Mader vyoral černošedivé desky břidlic. Zastavil koně a desky posbíral, aby je použil k pokrytí hospodářských částí domu. Objevil tak největší doposud známou lokalitu pokrývačských břidlic ve střední Evropě a okamžitě zahájil drobnou těžbu a výrobu krytiny.

Neboť břidlice byla nerostem nevyhrazeným, mohl ji na svém pozemku těžit každý, kdo chtěl, a měl k tomu potřebnou investici. Historické poznatky prokazují, že již od samotných počátků bylo "podnikání v břidlici" provázeno vlnami úspěchů a neúspěchů. Zajímavými zprávami jsou popisy těžby Karla barona von Callota v knize Jahrbuch der k. k. geol. Reichsanstalt z roku 1850. Callot zde uvádí:

„... Věci by mohlo posloužiti, podívati se na způsob provozu břidlicového lomu, tak jak ještě v současnosti probíhá v malých lomech Slezska a Moravy.

Parta 4 až 8 dělníků se domluví, otevře lom na břidlici; většinou mají velmi dlouhé parcely široké jen 15 až 30 vídeňských sáhů, a míří od zapadání břidlicového ložiska, které je zde od severoseverovýchodu k jihojihozápadu, pravoúhle, nebo v ostrém úhlu přetnuto; i když tomu ale tak není, parta otevře přece zřídka více než jeden záběr o deseti sázích délky ve směru zapadání a 6 – 10 sáhů na to svislé šířky. Při sklonu břidlicového ložiska, které se zde zpravidla nachází pod 65°, je tedy určena největší hloubka lomu 6 – 10 sáhů už předem. Avšak i té bývá dosaženo zřídka, protože příliš blízko umístěné skládky suti, časté sesuvy a přibývající množství vody, které dělníci neumějí zvládnout vhodným čerpáním, a také z nedostatku finančních prostředků, další práci vymezuje hranici.

První parta, nebo-li začátečníci, která obvykle odstraní zemní bohatství a následující štěrk do hloubky asi dvou sáhů, pracuje povětšinou zbytečně. Nedostane se k těžbě kamene, opustí konečné odklízení pro nedostatek vytrvalosti. Následně převezme pokračování opuštěné práce parta druhá; také ona nevytěží často nic, neboť z nepatrné hloubky je schopna vytěžit jen toliko měkkou, nesoudržnou břidlici v různých barevných nuancích; také ona má obvykle ve zvyku po nějaké době lom opustit. Třetí poté nastupující parta, neboť nemá náklady spojené s odkrývkou ani nezískává špatnou břidlici, protože pracuje již v hloubce 4 – 6 sáhů většinou v pevné hrubozrnné břidlici, vyrobí, nehledíce na kvalitu, krásu a lehkost, břidlici, již, i když jest těžší, odebere ji blízké Prusko. Tato parta nyní těží, protože přípravné práce jsou již hotovy; pracuje tak dlouho, než ji vyženou sesuvy a stoupající voda, a opouští lom právě v době, kdy by měla vlastní těžba břidlice teprve začít."

 

Ilustrační foto, ruční otvírka břidlicového ložiska (foto Petr Chroust)

 

Samotný Callot měl pronajaté pozemky na katastru obce Pusté Držkovice kolem roku 1850 a je uváděn jako první výrobce břidlicové krytiny v našich zemích průmyslovým způsobem, tedy s využitím strojů poháněných vodním kolem a řízením výrobního procesu mezi pracovní skupiny lamačů, vozačů, štípačů a ostatních.

Ložiska břidlice v lokalitě Jakartovice byla odkryta povrchovými otvírkami na počátku 19. století. Probíhala zde jedna z nejstarších těžeb, snad již kolem roku 1830. Zdejší lokalita sousedí s místy dalšího výskytu kvalitních břidlic v okolí Bohdanovic, Pustých Držkovic a Svobodných Heřmanic. V souvislosti s rozvojem těžby vznikla někdy kolem roku 1835 v blízkosti Jakartovic nová osada. Zpočátku byla využívána jen břidlice nacházející se na povrchu země, a to zejména k dláždění. Využití břidlice jako střešní krytiny se rozšířilo až později. Těžba probíhala nejprve povrchovým způsobem, hlubinným způsobem bylo ložisko těženo až v období druhé světové války. Těžená surovina byla opracovávána do podoby tzv. centových šupin (Zentnerschuppen) a posléze v celých kvádrech rozvážena po významných, často církevních, stavbách. Břidlice z Jakartovic a Bohdanovic se dostala například až do Vídně, Vratislavi, Lipska, Berlína, Lvova a dalších měst. Dle obecní kroniky se po návratu povozů v místních hostincích mohutně oslavovalo a vznikaly tzv. povoznické písně.

V roce 1866 se výrobci břidlice z Jakartovic, Svobodných Heřmanic a Bohdanovic spojili a vytvořili komanditní společnost „Erste Oesterr. Schles. Schieferbruchgesellschaft“. Zdejší břidlicové lomy patřily v okolí k těm větším a od poloviny 19. století zaměstnávaly odhadem 100 až 150 lidí. Od roku 1883 zde existovala výrobna střešních tašek Eblum a Saulich.

 

Jan Řihák - nákres břidlicového dolu Jakartovice kolem roku 1904 (archiv Lumír Moučka)

 

Na rozmach břidlicového hospodářství měla vliv především 1. průmyslová revoluce a vynález parního motoru. Rozvoj strojírenství přinesl nové stroje a ty se postupně začaly uplatňovat ve všech odvětvích prvovýroby. Pro břidlici měla největší význam především výstavba železnic a tím získání nových odbytišť po celé rakousko-uherské monarchii. Největší rozmach v těžbě nastává v letech 1860 až 1914. Ve zprávě olomoucké komory z roku 1860 se hovoří o dobývání břidlice na severní Moravě u dvaceti sedmi obcí. Vzhledem k malým hloubkám v odkryvech lomů povrchové těžby trpěla vytěžená surovina velkým zvětráním a porušením povětrnostními vlivy. Tyto vlivy, k tomu dlouhé nevlídné zimy probíhající v Nízkém Jeseníku a v neposlední řadě výhodné podmínky uložení břidlicových ložisek, přispěly k přenesení těžby z povrchové těžby k hlubinné.

První hlubinné doly vznikaly zpravidla v patě přetěžených lomů štolou nebo úpadnicí. Takový příkladný lom uvádí střelenská kronika a to s datací již kolem roku 1832 na lomu Lorenze Wiederholda. Dalším způsobem těžby byl vstup na kvalitní břidlicové polohy ložiska jámou. Modernizace důlních děl probíhala instalací parního stroje a výstavbou kotelny, technickou zajímavostí střelenského dolu byla výstavba vysoké dřevěné věže s větrnými čerpadly vody. Věže později podlehly větrné smršti. Na přelomu 19. a 20. století využívaly parní stroje k pohonu transmisí a těžních zařízení také na Maderově lomu, vlečné šachtě (úpadnici) na Wachbergu a ostatních dílech v okolí Střelné.

 

    

Jan Řihák - Schematický řez břidlicovým dolem Svatoňovice. První lomy vznikaly zpravidla jako úpadnice v patě přetěženého lomu. (archiv Lumír Moučka)

 

Energie páry ovlivnila těžbu i v jiných lokalitách. Na Zálužné popisuje vývoj dolu Zahnaš. Při cestě z osady Zálužné do její části Horní Zálužné, otevřel svůj břidlicový důl ve 40. letech 19. století Josef Nittmann. Po odkopání zvětralých vrstev vznikl malý jámový lom o průměru 50 m a hloubky přibližně 15 m. Po přetěžení lomu postupoval Nittmann hloubením šikmé jámy o rozměrech 6 x 6 m  v počvě lomu. Jáma byla vedena ve sklonu 80° a z ní se postupně zakládaly sledné štoly horizontálně do stran ve směru ložiska. Samotná těžba probíhala na výrubních komorách.

 

Mokřinky – těžní věž Anna Schacht kolem roku 1930 (archiv Lumír Moučka)

 

Mokřinky–zaměstnanci břidlicového  dolu s rodinnými příslušníky u těžní věže Anna Schacht (archiv Lumír Moučka)

 

Parní stroj - Velká Střelná kolem roku 1933 (archiv Lumír Moučka)

 

Otvírkové a sledné práce se prováděly tak, že sledné chodby a dovrchní otvírkový výlom byl ražen v nadloží přímo v samotném ložiskovém pásmu. Po otevření 5 - 6 m vysoké výlomní stěny se započalo se samotnou těžbou břidlice na výrubních komorách. Nejdříve se vytěžil výlom počvový, který se postupně zaplnil zakládkou z břidlicového odpadu. Vpředu výrubně ve vzdálenosti asi 2 m od nadloží se postavila 2 m tlustá opěrná zeď z odpadu. Jednotlivé kusy odpadové břidlice se nasucho vyskládaly a zarovnaly v líci stěny. Takto vznikající chodba se postupně zaklenula ve výšce 2 – 2,5 m nad počvou. Uprostřed výrubně se ponechal ve zdivu zakládky komín 120–150 cm široký pro uložení skluzu na dopravu suroviny z vyšších etážových výlomů na hlavní těžnou a pro přesun horníků tzv. lezní komín osazený žebříky na povalech etážových podest.

Vytěžený materiál se na tomto dole z počátku na povrch dopravoval v nádobách pomocí rumpálu poháněného koňskou silou. Později i zde byl instalován parní stroj a dřevenou konstrukci rumpálu nahradila ocelová konstrukce plošiny pohybující se po šikmo umístěných kolejnicích v jámě. Na plošinu najížděly naplněné důlní vozy z jednotlivých pater dolu.

Zhruba po 20 letech těžby bylo nutné radikálně vyřešit situaci dopravy z dolu na povrch, neboť těžba probíhala stále ve větších hloubkách a vzdálenostech od této těžní jámy. Proto bylo rozhodnuto o otevření nového vstupu do dolu a to vodorovnou štolou umístěnou v jižním svahu pozemku a další úpadnicí ve vzdálenosti asi o 50 metrů jižně od vstupu do štoly. Tím bylo otevřeno druhé patro dolu, jehož vodorovné štoly a těžební komory, byly přibližně o 35 výškových metrů níže, než prostory v původním dole. Prostory obou dolů byly postupně propojeny a těžba v původní, severní jámě časem zastavena. Vznikl tak unikátní systém hlubinného díla, jakých můžeme v Nízkém Jeseníku pozorovat hned několik. Vzhledem k různorodosti uložení ložisek a geologickým poměrům na jednotlivých lokalitách má každý z důlních systémů nějaký primát, každý je specifickou technickou ukázkou řešení.

Velký vliv na úpadek těžby přinesla 1. světová válka a rozpad Rakousko-Uherska. Vlivem událostí došlo k propadu v dodávkách uhlí, což způsobilo zastavení parních kotelen a strojů. Například u dolů ve Velké Střelné vedl nedostatek uhlí k zastavení těžby a zatopení podzemí důlními vodami.

Svou roli ve vlnách úpadků těžby sehrál i vznik zcela nové osinkocementové krytiny – eternitu, a také konkurence zahraničních výrobků. Všechny zmíněné faktory způsobily pád celé řady malých i velkých břidlicových podniků. Hovoříme-li o zahraniční produkci, můžeme zmínit například dovoz z poměrně vzdálené Anglie. Lodě vyvážející produkty textilního průmyslu do Anglie byly na zpáteční cestě mimo jiné vytěžovány i břidlicovou krytinou z oblasti severního Walesu (Penhrhynské ložisko, Bethesda, Gwynedd), tato krytina je dnes k vidění např. na zámku v Dobříši (Strohalm). O zahraniční konkurenci se lze přesvědčit i jiným pozorným sledováním přibližně sto let starých střech. Převážně v oblasti Sudet v okolí Labe se jich celá řada zachovala v původní podobě. U těchto střech je možné spatřit různé tvary a zabarvení krytiny.

Po skončení první světové války následovalo krátké hospodářské oživení, které přineslo i otevření nových ložisek břidlice na Nízkém Jeseníku. Podle Staňka byla nová ložiska otevřena například v Nových Těchanovicích majiteli Gebauerem a Pollakem, Řihák a Prucek otevřeli nové ložisko v Hrubé Vodě a Melči, ve Svatoňovicích nová otvírka přináleží Melznerovi, v Čermné Maderovi, v Zálužném Heidenreichovi, Lindnerovi a Smetanovi a v Klokočově revírnímu Radovi.

Konjunktura však netrvala dlouho. Ve 30. letech 20. století přišla recese a vzrostla nezaměstnanost. Jen pro zajímavost, v roce 1925 byly v oblasti Jakartovic činné čtyři lomy, v roce 1930 pět, v roce 1935 již jen dva. Výrobna střešních tašek Eblum a Saulich zaměstnávala v Jakartovicích v roce 1921 celkem 70 osob, v roce 1939 měla výrobna potřeb pro pokrývače, zpracování břidlice J. Saulich a spol. již jen 30 zaměstnanců.

 

Zatopené lomy v Jakartovicích (foto Lumír Moučka)

 

Období plynulého růstu bylo brzy vystřídáno novým úpadkem, tentokrát pod vlivem událostí a důsledků 2. světové války. V důsledku okupace bylo několik firem nuceno opustit oblast německých Sudet, ve které se nacházela většina břidlicových závodů. Sudety připadly po Mnichovské dohodě k Německé říši. Okupační správa, ve snaze řídit strategické zdroje a průmysl, vytvářela výhodné podmínky pro nástupnické německé firmy na činných dolech. Jednou z největších společností se tak stala firma Heinz, Tatzel & Co, do jejíž působnosti po dobu 2. světové války připadly i největší činné doly ve Velké Střelné a Mokřinkách. V tomto období také došlo k využití levné pracovní síly – válečných zajatců. Na dolech ve Velké Střelné pracovalo až na 200 válečných zajatců z Ruska a Francie.

Poválečné období padesátých let 20. století se stalo pro břidlicový průmysl u nás dalším zlomovým mezníkem. Vítězství spojenců a agresivita ustupujících německých vojáků před koncem války, přinesly vystupňování protiněmeckých nálad vrcholící ve dvou vlnách odsunu všeho německého obyvatelstva z území Československa. Většina břidlicových dolů tak zůstala opuštěna.

V Jakartovicích ustala těžba a zpracování břidlice v průběhu druhé světové války. Po válce a odsunu německých obyvatel převzalo břidlicové lomy do národní správy Centrální hospodářské skladiště v Opavě. Provoz výrobny potřeb pro pokrývače, zpracování břidlice J.Saulich a spol. byl ukončen v roce 1951.

Na podzim roku 1945 se podařilo obnovit těžbu pouze firmě Jan Řihák a spol. na dolech ve Velké Střelné a Hrubé Vodě. V činnosti pokračoval také důl v Nových Těchanovicích - Lhotce řízený národní správou a povrchový břidlicový lom ve Svobodných Heřmanicích. Veškerá činnost na těchto dolech a lomech přesto narážela na složitá úskalí. S odsunem německého obyvatelstva přišly podniky o odborníky a zkušené dělníky. V oblasti střelenské se navíc začala budovat vojenská střelnice, jejíž prostor nakonec zabral celou velkou oblast Libavska, sahající od Domašova nad Bystřicí, Budišova nad Budišovkou a Oder až k samotnému okraji Nízkého Jeseníku u Olomouce a Hranic na Moravě. Budování střelnice znamenalo nakonec v roce 1947 zrušení dolu ve Velké Střelné a jeho předání do správy vojenského úřadu.

 

Jan Řihák (podnikatel v břidlicovém průmyslu 1931 - 1948, znalec v oboru těžby a zpracování břidlice 1931 - 1970) - především zprostředkoval a přenesl odborné znalosti v oboru těžby břidlic z původních německých obyvatel k nové československé generaci. Z jeho rozsáhlého díla se učí odborníci geologové a horničtí specialisté dodnes. Jan Řihák pochopil tradici a tradiční způsoby průzkumu, těžby a zpracování břidlicové suroviny, upozornil na mnohdy zdánlivě primitivní metody, které sehrávají zásadní roli v úspěšném budování břidlicových závodů. Vrcholným dílem Jana Řiháka, se stala kniha „Přírodní břidlice a jejich využití“, ve které všechny tyto poznatky shromáždil a uspořádal. Kniha nebyla do dnešních dnů vydána (foto archiv Lumír Moučka)

 

Poválečná politická situace, vítězství socialistů a komunistů, s sebou nesla také velkou mašinérii znárodňování strategických a později všech soukromých podniků. Znárodnění přineslo úpadek a zastavení těžby i v Hrubé Vodě. Hrubovodský břidlicový závod s mlýnicí byl pomocí znárodňovacích dekretů předán do správy Gramofonových závodů a.s. Praha a činnost podniku pokračovala v mletí břidlicového odpadu na břidlicovou moučku sloužící k výrobě gramofonových desek. Ve Svobodných Heřmanicích se těžilo ještě do poloviny padesátých let. Po vytěžení lomu byla započata nová hlubinná otvírka, avšak špatným neodborným postupem a došlo k sesouvání nadloží. Také problém s důlními vodami a jejich nezvládnutí vedlo k tomu, že i zde byla důlní činnost zastavena a lom následně ponechán k zatopení.

Jediným činným dolem tak na dlouhé časy zůstal pouze závod v Nových Těchanovicích - Lhotce. Propojení starých důlních děl řešilo hned několik komplikací, které těžba přináší. Za vzor můžeme opět použít další z unikátních systémů. Na lokalitě Nové Těchanovice zahájil těžbu Franz Pollak, majitel novotěchanovického hostince. Poté, co zakoupil pozemky s lomy, založil 1. důl, dnes označovaný jako "Pollakova štola", ražbou překopové štoly asi 8 m nad hladinou řeky Moravice. 2. otvírka ložiska probíhala o 50 m výše překopovou štolou "Lhotka" (označujme dále jako Stará Lhotecká štola) ke stejným ložiskovým pruhům. Následná těžba byla vedena v protisměru těžby na "Pollakově štole" tedy směrem k řece Moravici. V roce 1941 byla vyražena jáma Lhotka (označujme dále jako Stará jáma Lhotka), propojující lhotecký důl na povrch. Jáma vyřešila dvě z důležitých komplikací Staré Lhotecké štoly, přísun čerstvých větrů a odvod zkažených větrů a zároveň kratší vzdálenost dopravy vytěžené suroviny na povrch. Jáma však byla na konci války zasypána.

Důl Pollakova štola se po druhé světové válce stal jediným hlubinným dolem těženým v Nízkém Jeseníku, a to až do roku 1970. Na dole probíhala těžba zcela zastaralými metodami, a za špatných pracovních podmínek. V roce 1956 nastoupil do řad pracovníků Okresního průmyslu kamene Vítkov, pod který důl nadále spadal, Jan Řihák z Olomouce. Řihák byl v té době prakticky jediným odborníkem na těžbu břidlice, který své bohaté zkušenosti a vědomosti získal jako bývalý majitel dolů Velká Střelná, Hrubá Voda a Mokřinky, a také jako první poválečný národní správce dolu Nové Těchanovice.

V technické zprávě projektu pro otvírku komína Lhotka je podrobně popsán stávající stav dolu z roku 1959: „.. doprava se tu děje ručně pomocí důlních vozíků, které samočinně sjíždějí po kolejích, uložených ve spádu 1–2 m, na 100m. Na dopravu suroviny se používají vozíky o rozchodu 600 mm s čelem a doprava odpadu se děje vozíky karbonovými. K osvětlení důlních prostorů se používají acetylenové kahance plněné karbidem a opatřené háky pro zavěšení za korbu vozíku, nebo za výstupek horniny. Důlní vody vytékají samočinně ústím až do řeky Moravice. Zemní plyny tu nejsou, silikóza se nevyskytuje. K vrtání děr se používají pneumatická vrtací kladiva, hnaná dvěma instalovanými kompresory. Hornina se odstřeluje břizentní trhavinou, želatinou astralit, nebo želatinou doranit. Po tvárnicích jsou značné poptávky, takže dosavadní výroba zdaleka nestačí ku krytí běžné potřeby.  V dole pracuje celkem 23 dělníků z toho 2 technici, 1 údržbář, 2 ZS, 8 štípačů, 3 horníci, 3 pomocníci, 2 vozači, 2 důlní zedníci…“

Ke zlepšení kvality pracovního prostředí na dole Nové Těchanovice došlo teprve v sedmdesátém roce, vybudováním větracího komínu, propojujícího důl Pollakova štola s dolem Stará Lhotecká štola. Tím vznikl nový systém, který samočinně zabezpečoval větrání dolu. Na konci 60. let byla Pollakova štola již přetěžena a těžba nemohla v jižním směru nadále pokračovat. Důvodem byl především ochranný pilíř tlakové štoly vodního přivaděče Kružberské přehrady protínající těžený prostor zhruba ve vzdálenosti 1 km od překopové štoly.

 

Skládka vyrobené krytiny na dole Nové Těchanovice (Pollakova štola) kolem roku 1950 (fotoarchiv Lumír Moučka)

 

Břidlicový důl Nové Těchanovice - současnost (foto Lumír Moučka)

 

Následně v roce 1971 byla vyhloubena nová jáma Lhotka do hloubky 40 m  pod povrchem a založeno nové hornické dílo využívající v té době nejmodernější technologie těžby a dopravy. Těžba probíhala na výrubních komorách o rozměrech dosahujících 25 x 10 m ve třech záběrech do výšky 24 m. Na některých z těžených pruhů byly komory metodou jednoho záběru při rozměru výrubně 25 x 50 m výšky 6 až 8 m. Sledné štoly byly vedeny mimo těžené pruhy ve směru pruhů v hrubozrnné břidlici nebo drobě v nadloží, což umožnilo zpracování celého užitkového ložiska, a upuštění od vyzdívání pracných tradičních zakládek. Nasazeno bylo nové strojní vybavení. Instalováno bylo potrubí tlakového vzduchu pro pohánění vrtacích kladiv, sbíjecích kladiv a důlních přehazovacích nakladačů.

Těžba na výlomní stěně se prováděla následujícím způsobem: vrtání děr pro odstřel (příklepovou vrtačkou VK 19 a VK 25) o rozteči 60 - 80 cm, hloubky 80 cm u počvy ložiska a svisle po obou stranách těženého záběru; odstřel pomocí trhaviny Ekodanobit; po odstřelu se provedlo vyčištění výlomní stěny sražením uvolněné horniny pomocí páčidel a rozštípání bloků horniny na menší potřebné kusy. Štípání bloků se provádělo pomocí sbíjecích kladiv, ale také klínů a mlátku. Hlušina se nakládala důlním nakladačem NLM 15. K dopravě horizontální v podzemí i na povrchu sloužily důlní vozy pohybující se po kolejích rozchodu 60 cm. V podzemí byly taženy dieslovou lokomotivou BND 30. Svislou dopravu zajišťoval těžní stroje B 1606 tahající těžní klec. Čerstvé a zkažené důlní větry byly přiváděny a odváděny starými doly Pollakova štola přes 60 m vysokým komínem do Staré Lhotecké štoly, na které bylo nové důlní dílo napojeno, a novým lhoteckým překopema jámou na povrch. Usměrnění větrů se provádělo pomocí větrných vrat umístěných v zásadních křižovatkách. Usměrňování větrů je nutné z hlediska teplotních rozdílů v různých ročních obdobích, kdy se směry větrů mění.

Odtok důlních vod probíhal samočinně všemi třemi překopovými štolami svažovanými k vstupu do těchto štol. Tento systém dolů je jediným nepřetržitě těženým systémem, který přečkal v činnosti období rakousko-uherské monarchie a první republiky, období dvou světových válek a poválečného socialistického režimu až do období po sametové revoluci. V září roku 2010 se nadobro zastavilo také těžní kolo jámy Lhotka a hlubiny zahalila temnota. Nevyzrálou podnikatelskou kulturou, děravou legislativou a bezuzdnou touhou po zisku došlo k likvidaci posledních činných důlních děl. Z černého zlata Nízkého Jeseníku se stal mrtvý kámen.

Co se nedávné historie týká, je potřeba ještě zmínit několik významných počinů. Dílčím úspěchem socialistické éry bylo zdárné otevření dolu ve Starých Oldřůvkách, a to v roce 1971. Těžbu na dole "Břidlicový důl Staré Oldřůvky" nazývaném taktéž "Lesní Zátiší" (dříve Waldfrieden) nebo "Slate" zahájilo Jednotné zemědělské družstvo Staré Oldřůvky. Důl později spravoval a provozoval také Státní statek Vítkov. Těžba probíhala ve staré části dolu v tzv. “německém pruhu“ otevřením nové směrné štoly dlouhé přibližně 1200 m vedené souběžně se starou směrnou štolou. Tato nová směrná štola, umístěná mimo ložiskové pásmo, převzala roli hlavní těžné. Ražením překopů ke starým komorám se tudy dobývalo ložisko v nových vyšších záběrech. V době, kdy se chýlilo k rozpadu Státního statku Budišov nad Budišovkou, krátce před privatizací, kolektiv pracovníků převzal vedení dolu a nechal ministerstvem zemědělství důl uznat za samostatný státní podnik Břidlicový důl Staré Oldřůvky, s.p. Pod novým vedením byl v roce 1992 na ložisku proveden geologický průzkum severního směrného pokračování. Privatizace přinesla několik změn majitelů a přesto, že byla v roce 1995 zahájena těžba v severním ložiskovém pásmu firmou SLATE B.D.S.O., a.s. následně byla roku 2003 opět ukončena. Podobné osudy postihly další z činných dolů z konce minulého století.

Na západním konci Jakartovic se u silnice na Bohdanovice nachází ještě jedna štola. Nese jméno Hermína. Byla vyražena v letech 1991 – 1992 v rámci geologického průzkumu, kterým měla být podfárána všechna tři břidlicová pásma ložiska. Na úvodní štole bylo vyraženo pouze 413 m o profilu 2,5 x 2,3 m a práce byly zastaveny. Dnes je štola v likvidaci.

Za zmínku stojí ještě nedokončený pokus o těžbu z roku 1994 v Klokočově, kde zahájila svoji činnost společnost Báňská a hutní, a.s., ražbou štoly Marie. Zcela nový důl, při kterém bylo dosaženo užitkového ložiska a mohla být zahájena výnosná těžba, byl po krátké době uzavřen. Za důvod je uváděn úpadek společnosti na jiných rozsáhlých hornických činnostech na Ostravsku.

Největší akcí nové éry budování břidlicového průmyslu bylo otevření nového důlního díla v oblasti Velká Střelná. V roce 1992 se o obnovu místního dolování pokusila firma Moravské břidlicové doly, a.s. Lipník. Důl byl otevřen ve vojenské výcvikové oblasti Libavá s velkou slávou a za účasti politiků a zástupců armády. Po Janu Maxmiliánu Řihákovi byl pojmenován Důl Jan. Přístupová ražba byla vedena moderní technologií a bylo dosaženo ložiska. Horší geologické podmínky oproti původním předpokladům a postupně se zvyšující ceny ražby chodeb vedly akcionáře k odstoupení od dalšího pokračování těžby. Úspěšná otvírka za více než 70 mil. Kč, také vzhledem k nedořešeným vstupům na pozemky, skončila v roce 1994 zastavením těžby a lokalita zůstala opuštěná.

Užití břidlice

V moravskoslezském kulmu nalézáme různé druhy přírodních břidlic. Specifické vlastnosti různých druhů břidlicové suroviny podnítily lidskou vynalézavost a zapříčinily vznik a vývoj bohatého sortimentu výrobků z břidlic a materiálového využití břidlicové suroviny. Do skupiny tradičních výrobků patří krycí plotny, obklady, dlažby, výrobky broušené a hlazené.

 

Příklad užití břidlice jako střešní krytiny (foto Petr Chroust)

 

Základním výrobkem z přírodních břidlic jsou krycí plotny vyráběné v různých velikostech a tvarech. Vznikají rozštípáním suroviny na tenké desky, roztříděné na tloušťky 6 až 10 mm, které se následně upraví na předepsaný tvar ořezáním podle šablony na kozových nůžkách nebo strojní řezačkou. Vyznačují se vysokou trvanlivostí, pěknou barevností a lehkostí. Krytina z břidlic je využívána k pokrývání a opravám střech, a to převážně památkových objektů. Tlustší rozštípané a vytříděné plotny se zpracují na stavební obklady a dlažby. Tyto výrobky se samozřejmě vyrábí v mnoha pravidelných i nepravidelných tvarech. Broušené a leštěné břidlicové plotny se využívají i k výrobě interiérových obkladů a dlažeb.

Jemnozrnná břidlice o síle 15 až 30 mm se v minulosti využívala k výrobě elektrických izolačních desek, k výrobě laboratorních stolů aj. Za zmínku stojí Wondruškova továrna v Budišovicích. Svou roli v úspěchu továrny sehrál rozvoj elektrotechniky koncem 19. století a Wondruška inspirován světovou výstavou ve Vídni roku 1873 se přeorientoval na výrobu elektrických izolačních materiálů. Vedle zákazníků Rakousko-uherské monarchie obchodoval s Francií, Anglií, Ruskem a USA. K významným Wondruškovým obchodním partnerům patřily firmy slavných jmen. Vedle firem Škoda, Křižík, Edison, ČKD obchodoval se Siemens-Schuckert-Werke nebo Brown-Boveri. Břidlicovou velkovýrobu elektroizolačních materiálů doplňoval Wondruška doplňkovým sortimentem. Vyrábělo se menší množství brousků a galanterního zboží.

 

Leták výrobků Wondruškovy továrny v Budišovicích (archiv Lumír Moučka)

 

Jemnozrnná tenkoštěpná břidlice temně modré barvy se rozštípáním, vybroušením a ořezáním také zpracovávala na školní tabulky vsazené do dřevěného rámečku. Z měkčí suroviny se pak vyráběla pisátka. Psací tabulky z Nízkého Jeseníku se prodávaly nejen v Evropě, o krycí plotny, školní tabulky a pisátka žádaly USA, Holandsko, Anglie, Belgie, Rakousko, Argentina, Dánsko, Řecko, Nigerie, Siam, Egypt, Singapur aj. Velkým zájemcem o školní tabulky, pisátka a obtahovací brousky byla Indonésie, která objednala 2 miliony školních tabulek a 20 milionů pisátek. Objednávka pro Rumunsko hovořila o 1 milionu školních tabulek a jako protihodnotu nabízeli důležité suroviny. Takto bychom mohli jmenovat další z několika desítek objednávek uložených v obchodní korespondenci firmy Jana Řiháka. Pozoruhodnou výrobou, která se dodnes zachovala mezi drobnými řemeslníky, je výroba břidlicových šperků, tedy ozdobné galanterie, a výroba okrasných předmětů. Vrcholným obdobím této umělecké řemeslné výroby byl přelom 19. a 20. století. Největším a nejslavnějším výrobcem tohoto zboží se stala opět Wondruškova továrna v Budišovicích.

Kolem důlních děl vznikaly rozlehlé haldy materiálu, které bylo možné zpracovat pro další vedlejší výrobu, na výrobky z břidlicového odpadu tříděné, drcené a mleté. Vytříděný břidlicový odpad se podrtil na frakce 0 – 35 mm a předsušoval. Vysušená směs se na vibračním třídiči vytřídila na drť, písek, krupici a moučku. Nadsítné se vracelo do drtiče, nebo se dále zpracovávalo na mlecí soupravě typu Loesche na mikromleté melivo. Vytříděné drtě frakcí 3 – 8 mm, 8 – 15 mm a 15 – 25 mm se vypalovaly v rotační peci za teploty 1050 – 1150°C. Vypálením zrna nabudou na objemu tak, že výpalek je asi dvakrát lehčí než drť. Získávala se tak úplně nová stavební hmota, nadýmaná, neboli expandovaná břidlice „expandit“. S přidáním cementového pojiva a vody se z expanditu vyráběl lehký beton.

Břidlicový písek frakcí 1 – 3 mm se zpracovával pro výrobu izolačních a střešních asfaltových lepenek, kde byl využit jako posypový materiál. S přidáním krupice a meliva, pojiva a vody se také používal k výrobě střešních tašek.

Břidlicová moučka s mikromletým melivem, s přidáním pojiva, pěnidla a záměsní vody se používala k výrobě pórovitého lehkého břidlobetonu. Mikromleté melivo se také využívalo jako plnidlo a přísada pro širokou škálu výrobků chemického průmyslu, gumárenského průmyslu a k výrobě gramofonových desek. Jmenujme alespoň některé: barvy, laky, pneumatiky, vysokotlaké desky „Jerit“, impregnační pasty, umělé hmoty a asfaltový „Mastix“ na potěr vozovek a rozjezdových drah. Většina těchto výrobků je dnes již překonána a nahrazena, avšak drcená břidlice je stále žádaným artiklem. 

Zvídavý pozorovatel může v břidlicové desce najít otisky dávného života. Tyto tzv. fosilní stopy mohou být jediným dokladem existence vyhynulých organismů a také užitečným pomocníkem při studiu paleoprostředí. V moravickém souvrství se vyskytují zkameněliny mořských živočichů i suchozemských rostlin, které byly do pravěkého moře splaveny. Často jsou zastoupeni hlavonožci z rodu Goniatites či mlži z rodu Posidonia, Dunbarella a další. Vedle nejčastějších měkkýšů nacházíme také zástupce kmene mořských členovců, z nichž nejoblíbenější je asi tlojlaločnatec – trilobit. V jílovitých sedimentech běžně nalézáme stopy rostlin. Známé jsou např.otisky kůry plavuní rodu Lepidodendron, ale i mnohé druhy kapradin a přesliček.

 

Otisky a zkameněliny stop dávného života v břidlici (zdroj: NATURA Opava)

 

Závěr

Pozůstatky užití břidlicových prvků v architektuře dotváří autentický vzhled, ducha a jedinečnost prostředí mnoha obcí MAS Opavsko a MAS Nízký Jeseník. Bohužel, břidlice se z architektury a běžného života lidí rok od roku vytrácí. Nejviditelnějším užitím břidlice byly a jsou stále střešní krytiny. Důmyslně vyskládané šablony s jedinečným řemeslným a výtvarně působivým způsobem pokládky lze stále najít např. v Bohdanovicích, Jakartovicích, Bratříkovicích, ale i na dalších místech.

Výhodou břidlicové krytiny je vysoká estetická úroveň, ohnivzdornost, vysoká trvanlivost (90 až 150 let), malá nasákavost, plasticita a vysoká odolnost proti náročným klimatickým vlivům. Mezi nevýhody patří vyšší hmotnost, finanční náročnost a vysoký důraz na řádné řemeslné zpracování. Ve vrchní části stavby bývají břidlicí vykrývány také štíty, komíny, atiky, věže kostelů, kaplí a zvonic nebo například často velmi složitě tvarované vikýře. Bohužel na životnost celé střechy má zásadní vliv užití kvalitních hřebíků. Méně kvalitní rychle korodují a narušená střecha je často demontována dlouho před koncem své životnosti, břidlicová krytina je nahrazována novou. Střechy z břidlice tak každoročně z území mizí, rekonstrukce jsou realizovány spíše jen na sakrálních a památkově chráněných objektech. Návrat břidlice je však sám o sobě smutným mementem historie těžby pokrývačských břidlic na našem území, protože tento návrat je realizován z materiálu importovaného ze zahraničí, nejčastěji Španělska a Číny.

Pozůstatky ukončené těžby břidlice dnes utvářejí nezaměnitelný kolorit venkovské krajiny Opavska a Nízkého Jeseníku. Místa, kde se břidlice těžila, jsou často spojena se specifickými rostlinnými či živočišnými druhy, mezi které patří např. bříza bělokorá, borovice lesní, rozchodník velký, třtina rákosovitá a mnohé druhy netopýrů zimujících v opuštěných štolách starých důlních děl. Břidlicové haldy se staly pro svůj genius loci a klid vyhledávanou rekreační zónou obyvatel měst.